Dušan Vičík: Je třeba mít srdce bojovníka!

19.7.2018

S blížícím se juniorským mistrovstvím světa v Račicích přinášíme rozhovory s výraznými osobnostmi českého veslování, které se zapsaly do historie našeho sportu už v juniorském věku. Jednou z nich je Dušan Vičík, kterého jsme navštívili v loděnici pražského Blesku, kde v posledních letech působí v roli trenéra. Dušan Vičík vybojoval v roce 1978 titul juniorského mistra světa – společně s Janem Kabrhelem na dvojce bez kormidelníka. Připravoval je tehdy Lubomír Zapletal a Dušanův táta Zdeněk – trenérská legenda z Olomouce, která vychovala i další mistry světa a medailisty juniorských šampionátů.

Dušane, jak se přihodilo, že ses stal veslařem?

V Olomouci jsem hrál házenou, a protože jsem neprospíval ve škole, můj drahý otec reagoval tak, jak později roky vykládal rodičům, že se reagovat nemá. Prostě mi házenou zakázal! Na základní škole jsem měl špatné známkyz matiky. Zlepšoval jsem se strašně pomalu. Bylo mi tehdy dvanáct. Když zákaz pominul, a trval celé čtyři měsice, styděl jsem se jít zpátky na hřiště. Měl jsem chuť něco dělat, ale nevěděl jsem co. V té době jsem už měřil 180 centimetrů a vážil 80 kilo, a protože jsme bydleli od loděnice párminut na kole, začal jsem chodit na klub. Tatík v té době trénoval dorost nebo juniory a mezi nimi i dvojku s kormidelníkem – Evžena s Martinem, každý měl asi sto kilo. Jednou jim nepřišel kormidelník, a protože jsem se zrovna poflakoval kolem, byl jsem po ruce - vlezl jsem si do špičky a voda šla až na přední plexisklo... Vystoupil jsem a říkám si, že to veslování připomíná spíš plavání (směje se), ale v loděnici jsem už zůstal. Tatíkovi to jaksi nevadilo. Loděnice byla tehdy v Olomouci dřevěná bouda plná pilin, ale kolem krásné prostředí. Měli jsme ohniště a pořád byla na loděnici sranda. Motal jsem se tam každé odpoledne. Za nějaký čas jsem ve škole přemluvil pár kluků, aby taky přišli. V žácích nás trénoval Ruda Krumpholz a pak, když už nás bylo víc, tak i můj drahý otec. Už tenkrát jsem byl proti ostatním přerostlej. A taky dost tlustej. No a v té době se začala budovat střediska. Juniory a dospělé měl na starosti Luboš Zapletal jako vedoucí SVS – M (středisko vrcholového sportu mládeže), to tehdy bylo pro mládež 16 – 18 let a táta měl na starosti TSM (tréninkové středisko mládeže), které bylo určené pro perspektivní děti 14 – 16 let. Když mi bylo patnáct, jezdil jsem už s těma staršíma na soustředění - ještě jako dorostenec - jen tak, kdyby bylo potřeba za někoho zaskočit. Není to moc zeširoka? 

Kdepak, pokračuj.

V žácích a dorostu jsem trávil veškerý volný čas na loděnici. Možná víc než veslování nás tam držela parta. Loděnice stála sice v centru Olomouce, ale byla pro nás jako oáza! Skoro každou neděli se pořádaly turnaje ve fotbálku. Hráli jsme všechny kategorie dohromady. Neexistovalo, aby starý vyháněli mladý ze hřiště. Maximálně jsi slyšel: Mladej, postav se do brány! Olomouc tehdy měla silnou generaci dorostenců i juniorů. Po kontrolních závodech se začaly tvořit juniorské reprezentační výběry. Bylo mi patnáct a juniorská čtyřka potřebovala doplnit. Postaršili mě a už na podzim jsem jel s juniorskou reprezentací na závody do Německa. V šestnácti jsem strokoval naši olomouckou čtyřku, ve které seděli Jarda Krátký a taky Radek Vyhnálek a Roman Kučera. Na jaře jsme s velkým náskokem vyhráli závody v Brně – fotku mám doteď schovanou: projíždíme cílem a zbývajícímu poli zbývá snad 250 metrů. V té době jsme taky jezdili kormidlovanou dvojku s Jardou Krátkým. Z výsledku toho závodu bylo skoro jasné, že pojedeme čtyřku na mistroství světa. Nádherná představa. Jenže před Primátorkama jsem dostal žloutenku a dva roky bylo po mně!

Nakonec ses z toho vylízal...

Čtyřka se nám úplně rozsypala. Já žloutenka, Jarda Krátký taky a Radka chytly záda. Já se k veslování vrátil až za rok a čtvrt - do posledního roku juniorů. Ještě v listopadu jsem oficiálně nesměl trénovat. Měl jsem pořád špatný jaterní testy. Naštěstí mě na nohy postavila paní doktorka Vizinová. Shodou okolností naše „domácí“. Hodně se mi věnovala. Psychicky jsem byl tehdy totálně zničenej! Protože z absolutní převahy v republikovém veslování, kdy jsem se jako mladej dostal mezi ty nejlepší starý kusy - mohl jsem jet na mistrovství světa a najednou konec! Už nikdy nebudu sportovat!

Léčení vyžadovalo trpělivost...

Bylo to nekonečný! Nejdřív jsem ležel snad tři měsíce na infekčním a pak dalšího asi půl roku v nemocnici. Vrátil jsem se domů a do školy mohl chodit jen na čtyři hodiny. Celou dobu jsem žil na rohlících a banánech. Moje máma je někde sehnala. Dnes si to už lidi nedovedou představit, ale sehnat banány byl v té době kumšt. Mamina když viděla, jak se snažím, tak mi chtěla opravdu pomoci – jenom to jídlo, bez tuku v alobalu, no prostě dieta jako řemen. Postupně jsem mohl jíst i jiná jídla, ale všechno bez tuku. No, mělo to i své pozitivum, můj tuk šel pryč a zbyly svaly – tedy svaly, svalečky. Pomalu se mi vracela i síla. Vzpomínám si, byl pátek 13. listopadu, když mi konečně řekli, že jsem zdravej. Šťastný den. Paní doktorka Vizinová mi ovšem pořád zakazovala sportování. Doporučila mi ještě tři až čtyři měsíce jen lehký pohyb, že někdy kolem února uděláme další testy a pak se uvidí. Jenže já už se v tu dobu hýbal a zdravotní stav mě jenom povzbudil, on totiž čas běžel a v únoru jsem měl za sebou už několik měsíců přípravy. Trénoval jsem podle toho, jak to šlo.  No a všechno vyšlo a jelo se naplno. Tedy v rámci možností. Jakmile mě začaly tlačit játra, přestal jsem. Takhle to dělají dneska mladý. Když je něco začne bolet, třeba nohy, skončí s tréninkem (směje se). No – jak říkala doktorka, stal se tak trochu zázrak.

Jak rychle ses dostal do závodní formy?

Když jsem začal znova trénovat, v klubu nebylo vlastně s kým veslovat. Chtěl jsem v posledním roce juniorů alespoň zkusit, jestli to vůbec půjde. A chtěl jsem jet na juniorské mistrovství světa, alespoň na jedno z těch možných tří, to mě drželo a motivovalo. Naštěstí jsem v nemocnici moc nezhubl, spíše zlehčil -  byl jsem tlustej – 18 procent tuku! Po návratu ze špitálu jsem byl jen o čtyři kila lehčí, ale měl jsem výrazně méně tuku. Parta kluků byla veselá, ale z hlediska veslování to moc nevypadalo. Zůstal tam jedinej možnej - Kábus (Honza Kabrhel). Když jsem znovu přišel na klub, vůbec jsem ho nepoznával. Najednou byl větší než já a to jsem už měřil okolo 194 centimetrů. No, náš životní styl byl trošku odlišný… nebudu vykládat, co všechno dělal, to bych asi snižoval úspěšného reprezentanta, ale komu příroda nadělila, tomu to nevezme – to byl a je takovej příroďák – na něj nedám dopustit. Nakonec jsme se s Kábusem dohodli a frčelo se. Chvíli se nám věnoval táta. Střídali se se Zapletalem, který v té době vedl středisko. Zapletal trénoval úspěšnou mužskou dvojku a měl za sebou opravdu dobré sportovní výsledky. Suché testy v Nymburce jsem ještě neabsolvoval, závodil jsem až na vodě. V té době vládla dvojkám posádka Máček – Šenk, která jela na šampionátu už rok předtím. Museli jsme několikrát dokazovat, že jsme lepší a vedlo se – distančák první o minutu, kontrolky o čtrnáct sekund a pořád málo!Potom výhra v Brně a v šestiutkání na Bledu a až potom padlo posvěcení, že můžeme jet na JMS. Neměli jsme ale pořádnou loď! Všechno jsme absolvovali na Hudečku – nejtěžší dvojka bez ve střední Evropě. Zaplať příroda jsme ho na závěrečném soustředění v Roudnici úplně rozložili – Honza prošlápl nohavky, já zlomil žebra - loď jsme úplně zdevastovali! Hudeček nám pak řekl, že tahle dvojka je předělaný dvojskif a není dělaný na tak velkou sílu. Myslel si, že pro juniory to bude stačit. Pro nás to byla výhra. Luba Zapletal ml. s Petrem Lakomým, kteří reprezentovali v mužích, dostali novou loď – Empachera a pan Zapletal nechal poslat pro ten jejich poklad. Hned jsme se na téhle lodi cítili jako doma.  Po tahání Hudečka jsem měl pocit, že nesu papír!  Tréninky vypadaly asi takto:  Když jsem mohl, jelo se, když ne, trénink jsme ukončili. Tím jsme se možná i trochu vyvarovali nějakému nesmyslnému přetažení. Již tehdy se jezdilo hodně na objem, ten jsme malinko ořezali. Dost mi to vadilo, tedy hlavně psychicky, protože jsme nesplnili předepsané dávky, ale jinak to nešlo. Prostě jsem nemohl!Honzovi to nevadilo, protože jsme se dohodli. Byl to od něj velký risk. Doufám, že jsem ho nezklamal (směje se), ale on si uměl přidat a když bylo potřeba, šel třeba běžet. No a pak už jsme jeli na juniorské mistrovství světa do Bělehradu a vyhráli jsme – před západním Německem. Hezký. Tam to bylo vůbec úspěšný. Dvojka bez holek a čtyřka s holek byly stříbrné. Fakt dobrý. Ten rok jsme neprohráli na dvojce jediný start, včetně rozjížděk.

Celý rozhovor s Dušanem Vičíkem najdete na http://rowingracice.com/cz/15-zpravy/200-dusan-vicik-je-treba-mit-srdce-bojovnika

Text: Manfred Strnad      Foto: archív Dušana Vičíka

 

 

 

Český veslařský svaz (ČVS) > O veslování > Média > Dušan Vičík: Je třeba mít srdce bojovníka!