Milan Doleček – Nenápadný trenérský rekordman /2. část/

15.3.2018

V první části rozhovoru jsme se od Milana Dolečka mimo jiné dozvěděli, jak svým svěřencům z dvojky promlouval na světovém šampionátu v Sarasotě do duše.  Účinek se dostavil v podobně kvalitního výkonu Lukáše Helešice a Jakuba Podrazila v malém finále. Silná motivace této dvojice ovšem nepolevuje, což oba dokazují svými výkony na trenažéru. Jakub se v této disciplíně stal světovým šampionem, Lukáš domácím mistrem v novém osobním rekordu. Trenér si také pochvaloval, jak soutěživé tréninky prospívají nejen jim samotným, ale také Ondřeji Synkovi, kterému Jakub často „šlape na paty“.

Milane, bylo by zajímavé znát některá konkrétní čísla tvých svěřenců z tréninků na trenažéru, pokud jsi ochotný je prozradit.

V zásadě se s ničím netajíme. Je jasné, že Ondra už není někdy schopný vypálit hned od prvního úseku. Rozjíždí se postupně a tam si ho Jakub občas „namaže“. Uvedu příklad. Šlo o mix vytrvalosti a laktátového tréninku:  7 minut /1,5 + 5 minut/1,5 + 3 minuty/1,5 + 1 minuta/3.30 a jeli to celkem třikrát. Synkovy průměry v 1. sérii: 7 minut – 1:37,6 a Podrazil 1:37,5. Ve 2. úseku Ondra 1:36,1 a Jakub 1:35. Ve 3. úseku Ondra 1:33,8 a Jakub 1:32,3. V posledním úseku se už Ondra trošku chytil – minutovku jel průměrem 1:30 a Jakub 1:29. Ale pozor! Začala 2. série: 7 minut – Ondra 1:37,4 a Jakub 1:37, v 5minutovce jeli oba stejně 1:34,6 – šli si po krku! 3minutovka: Ondra 1:32,2 a Jakub 1:32,1. Poslední minutovku zajel Synek průměrem 1:28,2 a Podrazil o vteřinu pomaleji. Ve 3. sérii: 7 minut – oba zrychlili na 1:36,5. 5 minut: Ondra 1:33,6 a Jakub 1:34,1. A v závěrečné minutovce zajel Ondra průměr 1:31 a Jakub o 1,5 vteřiny pomaleji. Krásnej trénink, šli po sobě! Akorát to chvíli trvalo, než se Ondra rozjel.

Jak je na tom v porovnání s nimi Lukáš Helešic?

Lukáš jezdí pořád o něco rychleji, než by odpovídalo jeho prahovým pásmům. Snaží se kluky stahovat. V této souvislosti je třeba říct, že Ondra nemá ANP na 4 mmolech, ale na 3,5. Máme to zjištěné od biochemika Emila Bolka. U Jakuba ANP odpovídá učebnicové hodnotě 4 mmoly. Lukáš je na tom podobně, ale pásma v reálném tréninku úplně nedodržuje, protože se chce klukům co nejvíc přiblížit. Třeba aerobní práh na 2 mmolech u něho v prosinci odpovídal průměru 1:44,2, ale jezdí rychleji. Když je poslední úsek hodně intenzívní, kousne se a odjede ho s těma velkejma  skoro vyrovnaně. V posledním úseku zajel průměr 1:32 a Podrazil 1:29,2. Rozdíl byl tři vteřiny, ale normálně je mezi nima 4 až 5 vteřin – v průměru na 500 m. Když Ondrovi napíšu 6 x 2´/1,5 ´- Ondra zajede průměr 1:29,5, Jakub o 1 vteřinu pomaleji než Ondra a Lukáš má jet o 5 vteřin pomaleji. To je základ, ale Lukáš vždycky jede rychleji. Je rváč!

Letošní sezona rozpůlí olympijský cyklus...

Hlavní je, aby vydrželo zdraví. Když se to podaří, pokusíme se v Tokiu závodit o medaili. Samozřejmě že všichni budou mluvit o tom, že Synek má tři olympijské medaile, ale ještě mu chybí zlatá a konečně by měl vyhrát. Po mistrovství světa v Sarasotě jsem naladěnej optimisticky. Mahe Drysdale se sice vrací, ale na mistrovství Zélandu dojel až na 6. místě. Vyhrál Manson. Nevím, jestli Zélanďáci zkazili připravu na Sarasotu, ale Manson tam předváděl ošklivé veslování – skákání, křeč a taky na to doplatil. Zajímavě se jeví mladý Angličan. Jel moc pěkně na to, že ještě při mistrovství Evropy seděl v párovce. Pořád závodí Kubánec. O soupeře nebude mít Ondra nouzi. Jeho výkon v Sarasotě mi však dodal velký optimismus.

Milane, teď trochu osobněji. Na podzim jsi oslavil šedesátku. Vzpomínáš často na kariéru veslaře, nebo jsi víc pohlcený současností – tedy prací trenéra?

Zavzpomínám si. Při oslavě se sešli ještě kluci z Brna. Vytáhly se veselé historky i nějaké křivdičky se probraly (směje se). Co se týká mé osoby, snažím se udržet v provozuschopném stavu, abych mohl dělat pohybové aktivity, které mě baví. Kromě toho že dělám trenéra. Tedy sjezdové lyžování a občas i běžky. Běhat pěšky už nechodím – jen takový indiánský běh. Zlobí mě koleno. Taky jezdím na motorce, zkusil jsem mořský kajak. Hlídám se a jak mi něco je, hned běžím za doktorem Bezvodou – většinou s kolenem, abych mohl dál fungovat. A pořád mě baví veslování. Nejen díky Ondrovi, ale také dvojka se pěkně ukazuje. Jejich výkony na trenažérech jsou velmi slibné. Ještě se vrátím k regatě v Riu. Ondra ji s těmi bolavými zády dobojoval mimořádně statečně. Kdyby měl delší čas na regeneraci mezi závodama, zvládl by olympiádu ještě líp. Když vidím, jak se díky fyzioterapeutovi Chramostovi dal dohromady, dodává mi to ještě další optimismus.

Ve své veslařské kariéře jsi získal bronzovou medaili na dvojce společně s Milanem Škopkem kormidlovanou Oldou Hejduškem. Nemáš pocit, že medailí mohlo být vzhledem k výkonnosti víc? Třeba s Milanem Kyselým jste jezdili výtečně i dvojku bez.

Proto jsem se nechal přemluvit, abych dělal trenéra. Poučen z chyb (směje se). A že se jich stalo! Řada z nich právě v sezoně, kdy jsem jezdil s Milanem Kyselým. Vesloval parádně technicky, ale byl subtilní a dostal naloženo víc, než bylo vzhledem k jeho fyzickým dispozicím zdrávo. S nikým jiným jsem si tak dobře nezavesloval. Jenže jsme v průběhu sezony před mistrovstvím světa 1981 hodně střídali osmu a dvojku a na ní pořád museli dokazovat, že jsme nejlepší. Přitom jsme o své výkonnosti přesvědčili vícekrát. Třeba regatu v Ratzeburgu jsme vyhráli dráhovým tempem osmadvacet! Dvojky vedle nás točily třicet čtyři a my jim odjížděli s náskokem deseti vteřin. To byla paráda. Jenže jsme v tréninku směrem k šampionátu dostávali naloženo čím dál víc. Na program přišly i tři fáze, na které jsme nebyli zvyklí. Pak se jelo na regatu do Duisburgu znovu „cosi“ dokazovat. Milanovi se tam už jet nechtělo a řekl, že nebude závodit. Raději by si odpočinul a potrénoval. Přijeli jsme na start – et vous prét partéz – a vystartoval jsem sám. Milan řekl, že závodit nebude, a to taky dodržel. Přetrhl jsem tkaničky, nahlásil technickou závadu a do cíle jsme doveslovali volně. V té době už ale naše výkonnost klesala. Vůbec mám pocit, že z celé sezony jsme velmi často měli nejhorší formu právě na mistrovství světa. S Milanem Kyselým jsme pak na šampionátu v Mnichově dojeli na druhém místě v malém finále. Rok na to mě dal Jarda Starosta dohromady s Milanem Škopkem do dvojky s kormidelníkem a byla z toho medaile. V sezoně 1983 jsme se Škopinem pokračovali, jenže cestou na šampionát v Hazewinkelu si v letadle sedl vedle Konvičky s Vraštilem a od někoho z nich chytil angínu. Milan si lehnul a já byl na mistrovství světa za turistu. Rok nato jsme kvůli bojkotu olympiády v Los Angeles závodili v Moskvě na „šaškariádě“, jak jsme té akci přezdívali. Pro finále jsme si vybovali nejlepší dráhu – jedničku, která byla poslední stovky metrů krytá tribunou. Když jsme přijeli na start, rozhodčí nás ovšem poslali na nejvzdálenější - šestou dráhu. Rusové místo nás obsadili jedničku a pod tribunou skutečně finišovali ze všech nejrychleji. Z téhle šaškariády máme stříbro.

Měl jsi v začátku své trenérské práce nějaké vzory?

Nemůžu říct že přímo vzory, ale když jsem začínal, měl jsem k dispozici plány čtyřky, která zajela v Račicích stříbro v roce 1993. Čerpal jsem částečně i od Zdeňka Pecky, ale brzy jsem se ve svém trenérském pohledu na veslování osamostatnil. Na trénování jsem se dal do značné míry taky proto, abych ušetřil zbytečných omylů v přípravě svého syna Milana. Jsem přesvědčený, že pořádná náplň má být na programu dopoledne a odpoledne se už kluci mají jen vyveslovat. Za nás se absolvovala náplň dopoledne i odpoledne, což se ještě na jaře dalo zvládnout. Na regatách jsme měli většinou dobrou formu, jenže mistrovství světa se koná až na konci léta a v té době jsme už většinou byli „zašroubovaní“.

Text: Manfred Strnad                 Foto: archív Milana Dolečka

 

Český veslařský svaz (ČVS) > Novinky > Milan Doleček – Nenápadný trenérský rekordman /2. část/

Buďte v obraze

příhlaste se k odběru novinek, ať Vám nic neunikne



         

  

 

 

 


Kategorie


Důležité


Kontakty

  • +420 233 313 352