Olda Hejdušek – 60! - 1.díl

9.1.2018

Legenda mezi kormidelníky oslavil loni na podzim šedesátiny. Konto jeho sportovních úspěchů zahrnuje šest medailí ze světových šampionátů a také neuvěřitelných 24 prvenství z Primátorek. Mezi ně nepočítáme jeho další starty s veterány, které stále přibývají. Olda totiž zdaleka nekončí! Motivace mu nechybí. A  nepochybně může našemu sportu ještě hodně dát. Ostatně – Hejduškovi složil hold i skifař Vašek Chalupa, když se v rámci televizního přenosu vyznal ze svých pocitů, které zažil na osmě v roce 2007. Na Primátorkách tehdy porazili mistry světa a zlatou medaili pak vybojovali i na evropském šampionátu. Chalupa přiznal, že do značné míry i zásluhou dovedností, zkušeností a také intuice Oldy Hejduška.

K duklácké a reprezentační osmě sezony 2007 se samozřejmě dostaneme, ale nejprve prozraď, jak a kdy ses stal kormidelníkem?

Přišli si pro mě kluci na učňáku v Brně – veslaři o rok starší. Potřebovali kormidelníka a já byl nejmenší a nejlehčí ze všech. Když se na mě podíváte, s touhle postavou se toho moc dělat nedá. Kdysi dávno jsem začínal s hokejem a fotbalem, ale na podzim 1973 jsem poprvé přišel do loděnice Lodních sportů na „príglu“ a už tam zůstal.

Pamatuješ si na svoji první posádku?

Jistě! Stopka – Dubský dvojka s kormidelníkem. V roce 1974 jsem s nima jel mistrovství světa v Ratzeburgu. Kluci ale brzy skončili v přechodu z juniorů do mužů.

A potom?

Jezdil jsem čtyřku se Štěrbákem, Bobrovským, Luztbauerem, seděl tam i Jura Prudil a občas i Růžička. Nebyla to špatná čtyřka, ale v Brně jsem dlouho nezůstal. Na podzim 1976 jsem šel na vojnu a v Praze jsem už zakotvil. Lákala mě reprezentace a bylo jasný, že cesta do ní vede přes Duklu.

Jak rychle ses v Dukle prosadil?

Měli tehdy k dispozci jediného kormidelníka – Jirku Ptáka a potřebovali dalšího. Všechny „áčkové“ posádky jezdil samozřejmě Jirka a já jsem kormidloval „béčkové“ lodě – ať už na  Primátorkách nebo „armádách“. Narukoval jsem společně s Milanem Kyselým, Dolečkem, Fulínem a Ročkem. Chvíli jsme jezdili čtyřku. V roce 1977 jsem poprvé absolvoval mistrovsví světa za dospělou elitu. Osmu tehdy strokoval Karel Bednář a seděli v ní některý zkušený lidi, od kterých se nejvíc naučíš. V téhle posádce to byl například Láďa Janoš. Později mi z odborného hlediska hodně dali třeba Pepa Plamínek a Karel Neffe, prostě ostřílený mazáci.

Často se stává, že je kormidelník cosi jako závaží, které se snaží držet loď ve směru a veslaři jsou raději, když mlčí. Musí do své plnohodnotné role dozrát.

Bývá to a já jsem si tím taky prošel. Od juniorů přes mladé veslaře. Nějak jsem v té lodi seděl a moc toho neuměl. Vyrůstal jsem v kormidelníka postupně, protože ze začátku na tý lodi jenom jezdíš a děláš to, co řekne trenér na člunu. Tohle období se nedá přeskočit. Žádnej učenej z nebe nespadl. Ale strašně důležitý je zájem se učit! Postupem času jsem se však posouval dál a dál.

Jak dlouho trvá kormidelníkům období učení?

Někdo je šikovnější, někomu to trvá dýl. Tvrdím však, že se učíš celý život. Velkou školou pro kormidelníka jsou osmy, kde je ukrutně důležitej. Každý závod může přinést něco nového – nečekané situace a musíš si umět poradit. Na lodi máš osm lidí a oni potřebují vědět, co mají dělat. Třeba na Primátorkách jel jednou přímo proti nám parník a rozhodčí na kilometru hlásil, že závod musí zrušit. Já jsem se ale rozhodl, že nic rušit nebude, že ten parník objedu. Jel v mý dráze, ale rozhodl jsem se ho objet, přestože jsem svý posádce dával horší podmínky. Měli jsme na to a bylo škoda v závodě nepokračovat. Takové zkušenosti sbíráš letama.

Kdy jsi poznal, žes jako kormidelník skutečně dozrál?

Bylo to hodně pozdě. Myslím si, že někdy kolem roku 1993, kdy skončil Neffe v roli šéftrenéra a zpátky to vzal Jarda Starosta. V té době jsem už měl velký zájem dělat ty věci s ním. Na soustředění v Třeboni kluci dupali do pedálů na kolech a my za nima jezdili autem. Z megafonu jsem de facto řídil trénink. Měřil jsem časy a hlásil co a jak. Tehdy jsem se začal cítit jako plnohodnotný asistent trenéra. Tam mě to začalo hodně bavit a vyvrcholilo to tím, že jsem šel studovat trenérskou školu. Skutečně jsem se cítil jako prodloužená ruka trenéra, jak se někdy říká. Najednou v lodi nesedíš jen proto, abys ji udržel ve směru, ale řídíš trénink a rozhoduješ. Pojďte kluci – posunem přípravu dál!

Jak moc na tebe jako kormidelníka trenéři spoléhali?

Myslím si, že už ke konci osmdesátých let se na nás mohl Jarda Starosta  spolehnout. A vygradovalo to trénováním pod Neffem, protože Karel nás vzal s Jirkou Ptákem jako asistenty. Chodili jsme s klukama do posilovny, počítali cviky a zapisovali. Zúčastnili jsme se úplně všeho.  Naučil jsem se vyhodnocovat sporttesterové hodinky. Měli jsme na to speciální kufr. Kluci chodili, dávali mi hodinky a já je zacvakával do mašiny - vyjel z ní papír a na něm graf tepové frekvence. Tehdy jsme se opravdu stali asistenty trenéra. V jistým smyslu představovala tahle doba vrchol našeho snažení.

Širší veřejnost zřejmě nespočítá všechny tvé medaile ze světových šampionátů, ale i laici vědí, že jsi rekordmanem Primátorek, které jsou nepochybně výkladní skříní českého veslování. Jsou ale z hlediska kormidelníka skutečně nejtěžším závodem, jak se v médiích každoročně opakuje?

V Londýně jsem třikrát absolvoval Head of River na šest kilometrů. Jede se na Temži obráceně než Oxford – Cambridge, kdy se závodí od loděnice nahoru. Při Head of River se vesluje směrem k moři – brutálně těžkej závod za odlivu. Jde o to dostat se do proudnice, kde to nejvíc teče. Za přílivu voda na Temži stoupá až o šest metrů. Lodě jedou nahoru na start v přílivu a čeká na něj 400 osem. Problém je v tom, že celá ta proudnice je široká tak na jednu a půl osmy. A každej se cpe do optimálního směru! Osmy jedou za sebou. Když začneš dojíždět loď, musíš ji předjet, ale vyjedeš z ideální proudnice a zpomalíš. Stalo se nám, že jsme do zatáčky najely čtyři lodě pohromadě. Strašněj maglajz, jak se to seká! Head of River je z hlediska kormidelníka asi nejtěžší závod, jaký jsem kdy absolvoval. Je ale moc pěknej. Kormidloval jsem ho třikrát - v letech 2010 až 2012 – vždyky jsme skončili třetí. Jeden rok však Head of River vyhrála naše „23“, kterou jsme trénovali s Petrem Blechou. Je ovšem pravda, že nestartovali nejlepší Angličani.Velice těžkej závod! A hned za ním jsou Primátorky i když se z té zatáčky dělá zbytečná věda. Kormidelník to v ní ovšem může zbabrat. 

Pokračování rozhovoru s Oldřichem Hejduškem si můžete přečíst v pátek 12. ledna.

Text: Manfred Strnad   Foto: archív Oldřicha Hejduška, Repro: Pavel Myška

 

Český veslařský svaz (ČVS) > Novinky > Olda Hejdušek – 60! - 1.díl