Dvojboj Miroslava Vraštila

6.10.2020

📷 Sára Meuerová/ Primátorky 2020📷 Sára Meuerová/ Primátorky 2020
📷 Sára Meuerová/ Primátorky 2020
📷 Ondřej Kroutil/ Primátorky 2020📷 Ondřej Kroutil/ Primátorky 2020
📷 Ondřej Kroutil/ Primátorky 2020

Patří k nejpozoruhodnějším postavám nejen veslování, ale i celého českého sportu. Mirek Vraštil dokáže na špičkové úrovni kombinovat dvě mimořádně náročná sportovní odvětví.  Veslařský olympionik umí zajet Ironmana pod 9 hodin, což je stále hranice evropské extratřídy. Letošní podzim zastihl sedmatřicetiletého rodáka z Olomouce ve skvělé formě. Po skifařském vítězství na Primátorkách vyhrál také mistrovství republiky – coby lehká váha v čase o téměř deset vteřin lepším, než zajel vítěz „těžkého“ skifu.

Mirku, vypadá to, že jsi v sedmatřiteti letech v životní formě. Cítíš to tak?

Nevím, jestli to takhle nazvat, ale v každém případě jsme se na letošní sezonu připravili hodně dobře. Cílem samozřejmě bylo postoupit na olympiádu z dodatečné kvalifikace, která se měla odehrát v květnu. Ze známých důvodů k tomu nedošlo. Snad tedy za rok. Z přípravy jsem vytěžil alespoň výhru na Primátorkách, což byla konečně příležitost zazávodit si.

Kam řadíš tohle vítězství v rámci ostatních úspěchů své sportovní kariéry?

Vážím si ho, byla to pro mě možnost, ke které bych se asi za běžných okolností nedostal. Před závodem jsme se s Michalem (pozn. trenérem Michalem Vabrouškem) bavili, že je to možná letos jeden z posledních závodů. V té chvíli jsme ještě nevěděli, že bohužel nepojedeme mistrovství Evropy. Jirka Šimánek onemocněl. Jeho start je vyloučený. Byl jsem za příležitost startovat na Primátorkách moc rád. V poslední době jsem byl z objemů tréninku už unavenej, potřeboval jsem se vybít – závodit. Primátorky lze ovšem jen těžko srovnávat s jinými výsledky, hlavně s regatami ve světě. Konkurence v naší disciplíně - lehkých dvojskifech - je neskutečná.

Týden po Primátorkách jsi vyhrál „lehkého“ skifa na mistrovství republiky v čase o devět vteřin lepším, než dosáhl vítěz „těžkého“ skifu. Byla to tvoje hlavní motivace do závodu - porazit na dálku „těžkáče“?

Jsem za to samozřejmě rád, ale neřekl bych, že to byla moje hlavní motivace. Především jsem chtěl zajet technicky kvalitní jízdu a nevypustit ani jedno tempo. Na rozdíl od Primátorek jsem si pohlídal začátek a z toho mám radost. Původně nejsem skifař, na technice pořád pracuju. V Olomouci se pěstovalo hlavně nepárové veslování, a ve vyšší frekvenci mi dvě vesla dělají přece jenom občas trochu potíže.

Připravil jsem si otázku, jestli ti vyhovují víc dvě vesla, nebo jedno. Takže jedno?

Teď už asi dvě (směje se). V žácích nás sice naučili držet dvě vesla, ale trénovalo se a závodilo v nepárových disciplínách. V žácích mě trénoval pan Holčík, potom pan Vičík a Petr Truhlář. V jednu dobu jsem se chvíli trénoval i sám. Udělal jsem výkonnostní skok a povedlo se mi stát se členem reprezentační lehké čtyřky, což byl začátek mojí kariéry ve vrcholovém sportu. Bylo mi už pětadvacet. V takovém věku už většina lidí, pokud něčeho nedosáhnou, spíš končí, nebo dělají veslování jen pro radost. Byl jsem však dost trpělivej a měl jsem doma podporu od táty (pozn. Miroslav Vrašil sen., vicemistr Evropy na osmě 1973, rekordman v počtu Ironmanů za jednu sezonu – 22 IM). Fajn období. Jezdíval jsem lehkou dvojku, ale postupem času jsem víc a víc chápal, že do toho musím jít sám za sebe. Jeden rok jsem sedl na skifa a řekl si, že musím vyhrát kontrolky a jezdit výborně na trenažéru. To se mi skoro podařilo. Kontrolky jsem sice nevyhrál, nicméně jsem dojel asi dvě vteřiny za Honzou Vetešníkem, což pro mě bylo něco neskutečnýho. Tím jsem udělal velký krok dopředu. Teď už to probíhá dvanáct třináct roků (usmívá se). Musím zaklepat, že jsem v kariéře neměl žádný propad. Spíš jsem se posouval pořád dál. Letos v zimě jsem absolvoval jedny z nejlepších testů. Na trenažéru na 2 km na úrovni osobního rekordu a dá se říct, že na 6 km taky. Hodně dobře dopadly i testy anaerobních prahů. Asi to souvisí s odhodláním zajet olympijskou kvalifikaci.

Čeká vás s parťákem Jirkou Šimánkem v květnu. Nebo přichází v úvahu jiná sestava? Trenér Michal Vabroušek rád zkouší různé varianty podle aktuální výkonnosti.

Posádky točíme z toho důvodu, že vždycky hledáme nejrychlejší sestavu. Ještě před rokem nás lehkáčů na to bylo víc. Točili jsme se častěji. Zůstali jsme s Jirkou Šimánkem a Honzou Cincibuchem. Je nás málo. Olympiáda je jednou za čtyři roky, je dobré mít v týmu hodně lidí, aby se vybrala optimální sestava. Když trénují všichni pod jedním trenérem a připravují se podle stejné metodiky, můžeme si sednout z tréninku na trénink v různých sestavách a vesměs dokážeme jet úplně super – nepotřebujeme se dlouho sveslovávat. Na úspěch ve světové špičce je samozřejmě nutné se sjíždět delší dobu – osekat a ohoblovat hrany. Není to tak, že sedneme do lodě a z „vejkopu“ podáme svůj nejlepší výkon. Každé desetiny vteřiny, které se sveslováním získají, jsou hodně cenné. Dvojskif je pro lehkáče jediná olympijská disciplína – obrovská konkurence, strašný masakr!

Takže tři lidi na dvě místa?

Doufám, že neprozrazuju něco tajného, ale Honza Cincibuch uvažoval s trenérem Michalem Vabrouškem, že by už asi šel do „těžkého“ skifa. Chce být u nás nejrychlejší. Ondra Synek je samozřejmě extratřída, ale už zřejmě pomalu končí. Uvidíme, co bude za rok. Nevím, jaké mají další plány, ale Honza Cincibuch by v budoucnu rád jezdil „těžkou“ váhu. Přerod by mu už začal teď hned a měl by tři a půl roku do další olympiády na to, aby plynule nabíral váhu a současně se zrychloval – aby celý ten proces doprovázel nárůst výkonnosti a nejen váhy. Vím, že je docela rozhodnutej, což je v jeho dvaadvaceti letech super. Od začátku věděl, co chce – jet na olympiádu, vyhrávat a být nejlepší, což je v dnešní době mezi mladýma závodníkama rarita.

Dostáváme se k udržování váhy. Při tvé i jeho výšce asi není jednoduché držet limitních 72,5 kg.

Jsme přibližně stejně vysocí - 72,5 kg je limit na skifa, ale v posádce musí být průměr 70 kg. Je to boj! V zimě se pohybujeme přirozeně kolem 75 kilogramů, což je váha povolená na trenažérech. Ono to tak v zimě i nějak automaticky vychází. Hubnutí je určitě lehčí pro mladé kluky, tělo v jejich věku reaguje na všechno rychleji, ale mě na jaře vždycky čeká dlouhodobá práce. Kdysi jsem měl s hubnutím docela problém – tělo se zaseklo a nešlo to. Možná i kvůli tomu jsem byl několikrát nemocný. Tělo při hubnutí a současné přípravě dostává fakt zabrat. Ještě když se k tomu vydá v extrémně náročných závodech, hrozně rychle se oslabuje imunita. Letos na jaře jsem byl ale docela hubenej ještě dřív, než se všechno zavřelo. Přišel jsem jak nato, aniž bych moc trpěl. Nicméně pro hubnutí do lehké váhy existuje jedno základní pravidlo: člověk musí vydat víc energie, než přijme. A to není dlouhodobě udržitelné.

Jak dlouho udržíš předepsanou váhu? Dva týdny, měsíc před závodem? Nebo ji vyladíš jen na den D?

Už loni před mistrovstvím světa jsem pochopil, že je ideální mít ranní váhu blízko limitu a s touhle váhou musím už předtím trénovat. Nefunguje to tak, že bych zhubl až na závody. Potřebuju být hubenej už měsíc před závodem, aby si tělo zvyklo. S takovou váhou trénuju a před závodama ještě omezím jídlo – hlavně sacharidy – a pak váha spadne i potem, svaly splasknou. Po závodě trochu naberu a nechám tělo odpočinout. Celé je to spíš intuitivní, než že bych striktně počítal kalorie. Nevážím se každý den, z toho bych se zbláznil. Stačí sníst něco sladšího, k tomu něco slanýho, napijete se a ráno jste o kilo těžší. A člověk je zbytečně v nervech.

Nabízí se úvaha, jestli není ten limit postavený na hlavu. Byl stanovený před desítkami let, kdy byli lidé v průměru o deset centimetrů menší. Měl pomoci veslování v Asii. Ve startovním poli LV jich stejně moc nenajdeme. Výsledkem je, že s hubnutím mají všichni problémy. Jde o zdraví. Sám jsi to zažil. Není čas ten limit zvýšit, dejme tomu na 77,5 kilogramu? 

No, nenajdeme. Jsou tam Číňani, a ti bývají docela vysocí. Mají třeba metr osmaosmdesát, jsou větší než já (směje se). I Japonci občas jezdili výborně. Nevím - kdyby to bylo třeba 75 kg, v zimě budeme mít 80 kg a stejně budeme muset hubnout. Tuky bychom asi dostávali nad 3 až 4 procenta, což míváme teď v sezoně. V zimě to bývá mezi 6ti až 8mi procenty. Tělo má pak lepší imunitu. Byli bychom hrozně našlapaní a setřel by se rozdíl mezi „těžkýma“ a „lehkýma“. Pak už by možná nebyl skoro žádný.

Přibližují se výkony lehkých vah těžké?

Nedělám si statistiku, ale myslím si, že je to v průběhu řady let přibližně stejné. Před pěti šesti roky se zajely v lehké váze nějaké světové rekordy, ale „těžkáči“ je zajeli taky. Všechno má svoje hranice. Lepším časům v dnešní době určitě pomáhá technika, materiál. A taky, podobně jako v cyklistice, vědečtější přístup k přípravě. Existují lepší analýzy tréninku, ze kterých se dá vycházet. Máme k dispozici lepší regenerační metody, příprava je individualizovanější než dřív. Michal Vabroušek ovšem jezdil na skifu rychleji než my teď, občas nám to připomíná (směje se). Honza Cincibuch zajede 6:54, což je super, nicméně Němec, který vyhraje lehkýho skifa, zajede 6:45. Michal dosahoval časů kolem 6:50 i lepších. Jezdili jsme před časem lehkýho noncoxa. V téhle disciplíně byli průkopníky Dánové, kteří se blížili „těžkáčům“. Jezdili extrémně rychle i na trenažérech.

Mimochodem, jaký máš na „téčku“ osobák?

Zajel jsem 6:11, tedy podobný výkon, jaký jezdíval Michal. Jezdil však asi o deset šlágů níž (směje se). Hodně silově. Dřív se na trenažérech nezávodilo tak vysoko jako v dnešní době. Naši soupeři točí frekvenci přes 40 – nechápu to! Nevím, jak to dělají. Přitom si dávají těžkou zátěž. Na vodě - na dvojskifu - jezdíme svižně, frekvencí 37 – 38, na skifu kolem 35. Výš točí hlavně Italové. Pak jsou k vidění posádky s úplně bláznivým šlágem, ale není to tak, že čím výš, tím rychleji. Jízda musí být v rovnováze, loď musí jet a ne skákat. V tom je veslování hezký, že nejde jen o to tahat co nejvíc temp, ale je třeba vložit do jízdy i nějaké umění.

Daří se ti pravidelně vyladit optimální formu na nejdůležitější akce?

Určitě ne, nejsme stroje, že jo? V posledních letech se nám osvědčilo na lehké čtyřce závodit úplně naplno taky na domácích závodech, i když mistrovství republiky nemůže být pro reprezentanty vrchol. Vyladit formu pomáhá odhodlání podat maximální výkon a zkušenosti. Výsledek v závodě není jen o tvrdém tréninku, ale musí se umět odpočívat a umět „to“ zkombinovat  - vědět, kdy můžu udělat krok zpátky, abych pak zas mohl přejít do plného tréninku. Ve hře je kombinace řady aspektů. Je velká škoda, že nám do toho letos „skočil“ virus. 

Ještě, než se dostaneme k Ironmanu, vraťme se k loňskému mistrovství světa v Linci.

Nakonec jsme skončili desátí. Na OH postupovalo sedm lodí, tedy z malého finále jen vítěz. Béčko vyhráli Belgičani a zasloužili si to. Co si pamatuju, začalo trochu foukat z boku, na základě i tady toho jsme trochu ztráceli kontakt s polem. Po našem závodě se přelosovávaly dráhy.  Člověk je smutnej z toho, že by měl na rychlejší čas a byli bychom blíž k těm klukům, ale Belgičani by stejně vyhráli. Jeli výborně. Nevyšlo jim semifinále, poprvé za tři roky nepostoupili do áčka. Přeju jim to, jsou naši velcí kamarádi. Nicméně v semifinále jsme byli velmi blízko k postupu do finále A. Zajeli jsme perfektní závod, ale soupeři byli o kousek lepší. 

Text: Manfred Strnad     Foto: archív Miroslava Vraštila

V pokračování rozhovoru s Mirkem Vraštilem se kromě jiného dočtete, jak kombinuje veslařský trénink s triatlonem a jak užitečná je příprava na Ironmana pro veslařskou výkonnost.

Český veslařský svaz (ČVS) > Novinky > Dvojboj Miroslava Vraštila

Buďte v obraze

příhlaste se k odběru novinek, ať Vám nic neunikne


               

 

 

 


Kategorie


Důležité


Kontakty

  • +420 233 313 352