Dvojboj Miroslava Vraštila - pokračování

V první části rozhovoru s Mirkem Vraštilem jsme se věnovali především veslařské polovině jeho pozoruhodného duatlonu. V pokračování se zaměříme na jeho doplňkový sport, byť tohle označení v souvislosti s výkonem v Ironmanu pod 9 hodin úplně nesedí. 

Jak do tvé veslařské kariéry pasuje Ironman? Máš dostatek času na přípravu a nekoliduje extrémní vytrvalostní trénink s tím veslařským?

Cha, cha (směje se). Vesměs to tak je. Prvního Ironmana jsem jel v roce 2008 a vždycky na konci sezony - na specifický trénink jsem měl sotva sedm týdnů. Osm, když jsem měl štěstí. Nicméně na kolech jezdíme celý rok. Letos mám najeto nejvíc.

Kolik?

Téměř šest tisíc kilometrů, jinak to bývají dva až tři tisíce.

Soupeři z ironmanské špičky se v přípravě dostanou v cyklistice na čísla od patnácti do dvaceti tisíc. Nemluvě o běhu a plavání...

To sice ano, ale zase neveslují a tolik neposilují. Kondici mám, motor tam je.

Jenže v naladění motoru na výkon okolo 7mi minut a 9ti hodin je docela rozdíl, ne?

Základ je podobný. Člověk to samozřejmě musí mít v sobě. Veslování a triatlon se vhodně doplňují. I pro veslování je nezbytné vytvořit si obrovskou aerobní kapacitu. Mít pak výborný základ takzvané pyramidy. Bez toho se neobejdeme, i když závodíme na relativně krátkou vzdálenost.

Jaký máš osobní rekord v Ironmanu?

Na Mallorce jsem v roce 2016 při kvalifikaci na Havaj zajel čas 8 hodin 56 minut. Havaj je v tomto sportu nejprestižnější závod. Něco jako Tour de France pro cyklisty nebo Wimbledon pro tenisty. Dokončil jsem závod druhý v kategorii. Zaběhl jsem tam nejrychlejší maraton dne za 2:52, což nedali ani profíci. Z toho jsem měl radost. Dobře jsme předtím potrénovali s mým kamarádem v Olomouci. Nejen fyzicky, ale i hlavu. Tyhle závody jsou extrémně psychicky náročné. Když přestaneš běžet a přejdeš do chůze, je konec. Už se nerozeběhneš. Mám z té Mallorky hezký zážitky. Na Havaji jsem pak dojel desátý v kategorii a celkově kolem osmdesátky, včetně profíků.

S jakou taktikou jdeš do Ironmana? Veslařské 2 kilometry obvykle rozjíždíš obezřetně. Přistupuješ k triatlonu podobně?

Limituje mě plavání, takže o nějakém přepáleném začátku se nedá mluvit (směje se). Na Havaji jsem vylézal z vody skoro tisící. Když člověk neumí plavat extrémně rychle na začátku, dostane se do balíku, ve kterém se nedá „předjíždět“. Trvá třeba dvě stě metrů, než někoho předplaveš. Nemá to cenu, je lepší se zařadit a plavat s ostaníma. Na kole jsem pak předjel skoro devět set lidí (směje se). Podle pravidel se v IM nesmí jet v háku, ale na Havaji se „hákuje“ hodně. K vidění je třeba padesát lidí pohromadě. Společně vylezou z vody a jedou pak ve velké skupině. V tom jsem strašně poctivej. Když jsem se dostal za nějakou takovou skupinu, říkám si, co mám dělat? Musím je předjet všechny najednou! Chvíli jsem pak jel zase sám a po pár minutách přede mnou další skupina. Takhle jsem na Havaji absolvoval 180 kilometrů časovky. Když se člověk blíží čelu závodu, tam už to rozhodčí hlídají víc. Předjíždění soupeřů mě před maratonem stálo hrozně moc sil. Vyškrtal jsem hodně sirek, jak říkají cyklisti. Maraton jsem přepálil, prvních dvanáct kilometrů jsem běžel průměrem čtyři minuty na kilák. Pak nastalo dvě a půl hodiny pekla a utrpení. Byl to asi nejtěžší sportovní zážitek v životě. Jen dva týdny po mistrovství světa ve veslování na Floridě v roce 2017! Tam jsme byli sedmí na dvojskifu s Jirkou Šimánkem. Pro nás skvělý výsledek. Semifinále se nám tolik nepodařilo, ale ve finále B jsme na patnáctistovce vedli o pět vteřin. Trošku tehdy zafinišovali Dánové, ale nestačilo jim to… Pak jsem rovnou ze Sarasoty přeletěl na Havaj. Tenhle „dvojboj“ byl velmi silnej zážitek. Tím, že jsem měl na přípravu jen dva týdny, zůstal jsem v režimu rychlosti. Cítil jsem, že na kole i v běhu to šlo, jenže tempo jsem v maratonu neudržel. Na Havaji, ve vedru a velké vlhkosti vzduchu, je třeba jet konzervativněji – víc v klidu. Podmínky jsou tam neskutečně těžký. Masakr - asi nesrovnatelný s jinými místy na světě.

Už víme, že na cyklistickou přípravu moc času nemáš. S plaváním a během to asi o mnoho lepší nebude. Jak často se dostaneš k delšímu běhání než hodinu?

S plaváním je to úplná slabota. To si vždycky šetřím, až těch pár týdnů před nějakým triatlonem. S během je to o něco lepší, ale delší běhy se taky do tréninku moc zařadit nedají. Vždycky je to o nějakých prioritách. Ve veslařské sezoně je pro mě běh vyloženě destrukční. Proto také poslední roky dávám přednost jízdě na kole.

K Ironmanu tě inspiroval příklad táty, že? Závodí ještě?

Dlouhé věci už nedělá, už dlouho nezávodil, ale dál trénuje extrémně. Kvůli zdravotním problémům s kolenem neběhá, ale každý den je dvě hodiny v posilovně a na silničce jezdí stovky. Sedne i na horáka. Docela si to užívá. K triatlonu mě přivedl tak nějak přirozeně. Jeden rok jsme byli celá rodina na Havaji, kde závodil. Moc se mi tam líbila atmosféra Ironmana. Už v té době jsem v sobě cítil, že jednou ho taky dám. Rok nato, myslím že v sezoně 2008, se mě zeptal, jestli s ním chci jet do Austrálie. Proč ne? Šel jsem do toho. Ironmana jsem zajel z totálního „výkopu“. Předtím jsem si po veslařském tréninku v Praze večer trošku přidával běh – aspoň hodinku. Plavat jsem byl dvakrát. Na časovkářském kole jsem poprvé seděl až v Austrálii. Nevěděl jsem, do čeho jdu a možná to bylo dobře.  Zajel jsem čas 9 hodin 40 minut – kolem osmého místa v kategorii. Shodou okolností tam závodili i australští soupeři ze čtyřky lehkých vah. Dva z nich se kvalifikovali na Havaj. Tehdy mi k tomu ještě chyběla půlhodina. Na Havaj jsem se kvalifikoval poprvé až po olympiádě v Londýně 2012. V roce 2013 jsme pak byli na Havaji s tátou asi měsíc před závodem. Týden předtím jsem onemocněl, pět dní jsem měl horečky. Zhubl jsem pět kilo a nakonec jsem ani nezávodil. Hned při další příležitosti jsme s tátou odjeli zase do Austrálie, kde jsem se znovu kvalifikoval a Havaj jsem pak už absolvoval.

Jsou ty ironmanské vzdálenosti a objemy pro výkon veslaře přínosem?

Určitě to není přínosem pro každého. Možná, že ani pro mě není Ironman to pravé z hlediska rychlosti, ale po sezoně mi vždycky dodal velkou mentální vzpruhu! Vypnul jsem se z veslování. Spousta lidí kolem žije veslováním od rána do večera – i v noci! Pořád sledují nějaká videa – pořád jen veslování a veslování. Nemají ani pořádný normální život. Myslím si, že to není dobře. Člověk by měl umět vypnout, úplně se na nějaký čas odstřihnout a nic neřešit. Když potom přijde na trénink, tak zapnout naplno. Ať stojí za to! Klidně si ho rozebrat s trenérem, na videu, ale když odcházím z loděnice, pustit veslování z hlavy a relaxovat. To mě naučil i parťák Jirka Šimánek, který je v těchto věcech splachovací. Ironman mi hodně pomohl. Je to náročnej sport, člověk je tam sám za sebe – stejně jako ve veslování. Obrovská dřina, ale ten sport miluju. Představuje pro mě jeden z prvků zábavy. Ironmanské období mě vždycky mentálně nabilo před zimní přípravou, která je pro veslaře nejtěžší část roku. Na trenažérech čumíme do zdi, venku je zima, tma. Táta říká, že v zimě se dělají medaile. Co se v zimě neodtrénuje, to se na jaře a v létě těžko dohání. Souhlasím s tím. Ironman mě vždycky psychicky posílil, abych zimu dokázal zvládnout. Je tak náročnej, že veslařské tréninky mi přijdou krátké a vlastně lehké. Aspoň nějakou dobu (směje se). Ironman však určitě není pro každého. Dokáže člověka pořádně rozbít. Po svém zatím posledním závodě na Havaji v roce 2017 byl maraton tak těžkej, že jsem byl celý měsíc hodně špatnej. Dost jsem zhubnul, i když jsem pořád jedl a jedl. Tělo si „hráblo“ do šílených rezerv. Možná i kvůli kombinaci s mistrovstvím světa na Floridě jen dva týdny předtím. Znám hodně lidí, kteří to tak mají po každém závodě - jsou úplně vyřízení. Kombinace veslování s Ironmanem je tedy spíš pouze pro pár výjimek, a stejně je třeba si přípravu hodně dobře promyslet.

Je právě zázemí vytrvalostní přípravy důvodem pro tvůj pomalejší první kilometr a stupňovaný finiš ve druhém?

Určitě to nějakou roli hraje, ale nejde o jediný důvod. Jako „nepárový skifař“ pořád pracuju na technice a ve vyšší frekvenci po startu mám pořád rezervy, i když teď jsem si na mistrovství republiky začátek pohlídal a byl s ním spokojený. Útočit zezadu mi vyhovuje. Vím, že soupeře stálým tlakem můžu udolat. Jsem v tom trochu potvora (pozn. ve skutečnosti použil jiné slovo). Chodím po břehu a říkám klukům: zase si to ve druhém kilometru rozdáme. Oni jsou už dopředu nahlodaní (směje se). Funguje to i na mezinárodních závodech. Zatlačíte na nás, zatlačíme ještě víc! Vytrvalost ovšem může mít každý veslař kvalitní a nemusí zrovna dělat Ironmana. Kromě jiného je to otázka dostatečně dlouhého rozveslování a vyveslování po hlavní náplni. S Jirkou Šimánkem jsme se v tom ze začátku rozcházeli. Vyveslovával jsem se třeba sám na skifu, ale mám radost, že pochopil, jak je to důležité a dneska jsme v tom zajedno.

Text: Manfred Strnad     Foto: archiv Miroslava Vraštila