Mistrovství světa v příbřežním veslování očima českého rozhodčího

Jan Havlíček se ve dnech 10. - 14. 10. 2018 zúčastnil Mistrovství světa v příbřežním veslování v Kanadě jako člen mezinárodního sboru rozhodčích. Nejen o svých zážitcích a nasbíraných zkušenostech píše v následujím článku:

“Mistrovství světa v příbřežním veslování pro mě byla velká výzva. V první řadě proto, že v tomto veslařském odvětví je Česká republika teprve v počátcích - první námořní lodě se u nás objevily teprve před několika lety, a přestože nás již několik posádek na předchozích mistrovstvích úspěšně reprezentovalo, jsme ve světě “coastalu” považováni stále spíše za nováčky. V druhé řadě pak proto, že v době, kdy bylo nutné prostřednictvím našeho svazu podat přihlášky mezinárodních rozhodčích na jednotlivé regaty, nebylo ještě o termínu ani pořadateli tohoto šampionátu rozhodnuto. V obou směrech to tedy pro mě byla velká neznámá!

Hned ráno po příletu do kanadské Victorie mě čekal úvodní seminář, na kterém jsme se v průběhu dopoledne seznámili s parametry závodu, specifiky závodní trati, popisem činností na jednotlivých postech a zejména s pravidly, které prošly od loňského roku významnými změnami. Právě změny v pravidlech se později ukázaly být největším úskalím šampionátu, jelikož se s jejich současným zněním všichni rozhodčí i závodníci potýkali poprvé. 

Na samotném závodišti jsem se jako první seznámil se samotnou konstrukcí mořských lodí. Oproti klasickým závodním lodím jsou kratší, širší a stabilnější. Je na nich také mnohem více bezpečnostních prvků, které rozhodčí musí kontrolovat. Specifikem příbřežního veslování je povinnost mít v lodi záchrannou vestu pro každého člena posádky a také 15 metrů dlouhé lano, za které může být loď i se závodníky odvlečena záchranným plavidlem do bezpečí při silném větru, nebo jiné nepřízni počasí. Naopak odpadá starost s kontrolou ochranných balonků na špičce, protože námořní lodě jimi nejsou vůbec vybaveny. 

Závodní dráha na moři je vyznačena několika bójemi, které je třeba objet. Nejedná se tedy o rovnou trať, naopak, často je vytyčena do velmi nepravidelných tvarů s celkovou délkou 6 kilometrů, která je pro rozjížďky zpravidla o třetinu zkrácena. Tomu je přizpůsobeno i rozestavení rozhodčích v průběhu závodu. Jeden rozhodčí sleduje celý závod z jedoucího člunu a zodpovídá za jeho regulérnost, kterou v cíli potvrzuje zdvižením praporu. Další rozhodčí jsou vždy na obrátce, kde obvykle  dochází k největším kolizím. Právě na těchto pozicích také ohlašují průjezd všech posádek, což hraje důležitou roli zejména při nepříznivém počasí - v pátek dopoledne nám situaci komplikovala hustá mlha. Nejzásadnějším rozdílem mezi klasickým a příbřežním veslováním je z pohledu rozhodčího jednoznačně větší “tolerance” ke kolizím, které jsou běžnou součástí těchto závodů. Závod se při kolizi nezastavuje, červená karta přichází pouze v extrémních případech (např. úmyslné vytlačení soupeře tak, aby minul bóji), dokonce i žluté karty a minutové penalizace se udělují pouze v případech striktně vymezených pravidly (škoda na lodi, zranění, nebezpečný úder lopatkou vesla do oblasti hlavy, zad, apod., popřípadě při velmi četných a “do očí bijících” kolizích). V tomto ohledu to má se závody na vybojkované dvoukilometrové trati opravdu pramálo společného! 

Poprvé v historii “coastal” šampionátů se také startovalo systémem “beach start”. Při tomto způsobu startu jsou závodníci vedle svých lodí po kolena až pas ve vodě, přičemž musí stát oběma nohama na dně. V okamžiku startu naskakují do lodi a vyráží na trať. Z mého pohledu je “beach start” velmi atraktivní - zejména pro diváky, kterými byly břehy v parku Tulista doslova obsypány.

Celkově ve mně mistrovství světa v příbřežním veslování zanechalo velký dojem. Odvezl jsem si mnoho cenných zkušeností, které rád předám svým kolegům v rámci našich seminářů a které, jak věřím, budu mít příležitost brzy využít také při domácích závodech v příbřežním veslování na některé z našich vodních nádrží. “

Kompletní výsledky celého šampionátu najdete zde.