Ondřej Synek: Nervozita patří k věci

S Ondřejem Synkem, Jakubem Podrazilem a Lukášem Helešicem jsme se sešli k rozhovoru v italském Livignu. Shodou okolností u televizní obrazovky ve chvíli, kdy právě vrcholila Tour de France. Sledujeme, jak poslední horskou etapu zkrátila lavina kamení. „Chlapci to mají za sebou“, konstatuje trojice veslařů, kteří svůj vrchol sezony mají nyní zrovna před sebou. „Už toho všeho musejí mít plný zuby,“ napadne Ondru Synka. „A já někdy taky,“ dodává tiše.

Čeho všeho máš plný zuby?

Letos mi to zatím moc nejde, jsem z toho rozpačitej. Potřebuju se soustředit víc sám na sebe, zatím to bylo roztěkané. Proto jsem si naordinoval mediální klid, kromě tiskovky těsně před mistrovstvím světa. Ta k tomu patří. Mám to každý rok stejně, když jsem víc nervózní, potřebuju klid.

Zkušený mazák a nervózní?

Nervozita patří k věci, kdyby nebyla, výkon by v závodech nebyl takový. Naopak je asi dobře, že se mi v závodech nedařilo, jak bych si představoval, o to větší mám teď motivaci.

Proč se nedařilo?

Pvní závody jsem absolvoval na mistrovství Evropy, když jsme předtím trošku přehnali trénink. Ostatní byli vyladění, až nás to mírně zaskočilo. Evropu jsme jeli z plné přípravy. Čtvrtfinále a semifinále se konalo v jednom dni a oba závody jsem musel jet naplno. Semifinále mi sebralo hodně sil a finále už nestálo za moc. Světový pohár v Rotterdamu byl potom ovlivněný bočním protivětrem. Nevymlouvám se však, podmínky měli všichni stejné. V semifinále jsem trochu zaváhal a dojel třetí, na finále jsem dostal krajní dráhu. Dělal jsem, co jsem mohl, čtvrté místo bylo za daných okolností docela dobré. Ale v minulosti se mi dařívalo líp.

Absolvujete tréninky společně s dvojkou?

Víceméně ano, občas je trénink odlišný. Podle únavy. Tady v Livignu jezdíme víc individuálně. Před Evropou jsme absolvovali stejné tréninky. Snažím se je dojet, oni se mi snaží ujet (směje se).

Jak dopadá tohle srovnání oproti loňsku?

Jsou pořád rychlejší a rychlejší, víc mi ujíždějí (znovu smích), jsem starší a oni vyzrálejší, dávají  mi větší kotel. Nebo jsem už hotovej (úsměv). To zjistíme teď na mistrovství světa.

Na to je snad ještě brzy, ne? Jak se cítíš?

Zrovna teď mě bolejí nohy (směje se), trochu jsem to přehnal předevčírem v posilovně. Dnes už ale celkem dobrý. Fyzicky dobrý, ještě to chce napravit hlavu.

V jakém smyslu?

Víc se koncentrovat a těšit se na závody. Doufám, že to přijde, letošní mistrovství světa je zároveň kvalifikací na olympiádu (pozn. na skifu přímý postup devět lodí). Moji soupeři se výkonnostně vyrovnali a jsou mladí. Nebude vůbec legrace dostat se do finále, a dokonce ani vybojovat účast v Tokiu.

Od koho se dá očekávat, že bude nejvíc „zlobit“?

Je tam Dán, který v posledních dvou letech jezdil na rozhraní finále a malého finále. Letos vyhrál dva závody Světového poháru, na mistrovství Evropy dojel čtvrtý. Dobře jezdí Němec a Nor, který loni světový šampionát vyhrál. Zlepšil se Bělorus, Holanďan, i Chorvat jezdí kvalitně. Málem bych zapomněl na Zélanďana. Velké ambice má spousta skifařů.

Jakube a Lukáši, jaká situace panuje na dvojkách. V Rotterdamu jste překvapili drtivým finišem. Je to změnou tréninku, nebo spíš změnou v hlavě?

Jakub Podrazil: Myslím si, že jsme v Rotterdamu rozjeli finiš stejně jako obvykle, tedy poslední pětistovku, ale ostatní tentokrát nemohli (směje se). Každý závod je jiný. Doteď jsme závodili tak, že jsme si po startu „udělali loďku“ a drželi pozici až do cíle. Loni v Luzernu jsme taky jeli závěr poslední pětistovku. Tam jsme ale jeli v dráze pořád třetí a dojeli třetí. Ostatní taky mohutně finišovali. Záleží, jak to sedne.

Změnila se konkurence ve dvojkách výrazně ve srovnání s loňskem?

Lukáš Helešic: Soupeři přibyli a zrychlili. Hlavně Australani. Na svěťáku v Rotterdamu někteří chyběli, předtím v Luzernu nám to zase moc nešlo. Všechno se pozná až v Linci, kde se sejde kompletní světová špička.

Ondra Synek: Poslední mistrovství světa před olympiádou je vždycky vyhrocené a úplně jiné než loni a předloni. Nevíš, kdo se objeví, protože některé státy v posledních šesti týdnech přeházejí sestavy podle toho, jakou cítí šanci kvalifikovat se na OH. Je to vždycky psychicky vypjaté, všichni jsou vynervovaní, protože stačí jedna chyba a do Tokia skoro nejedeš. Další šance na kvalifikaci je hodně malá. Už jsem to zažil čtyřikrát.

Vždycky ses však kvalifikoval přímo, nebo ne?

Vždycky jsem se kvalifikoval rovnou, ale jsou to prostě pokaždé nervy.

Jakube a Lukáši, vy jste si kvalifikaci na minulou olympiádou ovšem „pěkně užili“...

Lukáš Helešic: V roce 2015 jsme spolu mistrovství světa nejeli, Jakub byl nemocný a v roce 2016 jsme museli absolvovat dokvalifikaci v Luzernu. Potřebovali jsme dojet nejhůř druzí. Nikomu bych ty nervy nepřál.

Jakub Podrazil: Já to zažil už před Londýnem, v roce 2011 jsme jeli osmu s tím, že se noncox kvalifikuje, ale tomu se to nepodařilo. Potom jsme složili nového noncoxa. Dokvalifikace je strašně vyhrocená záležitost, naštěstí jsme ji vyhráli a na olympiádu se kvalifikovali.

Ondra Synek: Jde taky o klid na přípravu. Kdo se kvalifikuje přímo, nemá pak v dalším období stres.

Jak se vyrovnáváte s trendem vysokých šlágů, byť se letos zdá, že je trochu na ústupu? Je daný nastavením lodí?

Jakub Podrazil: Neměříme jim to, takže nevíme. My máme páky a vyložení pořád stejné, akorát jezdíme o dva šlágy výš (směje se). Musíme víc vydržet. Asi to někdo bere tak, že čím víc temp udělá, tím je dřív v cíli. Není to tak! Třeba Bělorus jel na skifu šlágem 32 a vedle něj to mydlí Manson 40 a jedou stejně rychle. 

Ondra Synek: Tohle jde mimo mě, jezdím pořád to svoje, už to takhle doklepu (směje se). Pořád závodím šlágem 34 – 35 a když fouká protivítr, tak malinko níž. U mě už nemá smysl něco měnit.

Co si o tomhle stylu veslování ale myslíš?

Ondra Synek: Nelíbí se mi, je takový ušmrdlaný a zvláštní, ale to je asi tak jediné, co s tím můžu dělat (znovu úsměv). Každý má svůj styl. Individuální záležitost jako všechno ostatní.

Jak vám sedí příprava v Livignu v nadmořské výšce přes 1800 metrů?

Lukáš Helešic: Mně určitě nevadí a řekl bych, že mi spíš tenhle typ přípravy prospívá. Asi víc než hodně velkým postavám (dívá se na Jakuba a Ondru). Základem je hodně pít!

Ondra Synek: Ve vyšší nadmořské výšce se musí k přípravě přistupovat opatrně. Je to individuální. Někdo se s výškou sžije hned a může začít trénovat naplno, další potřebuje delší čas k aklimatizaci. Je to dané od narození. Stejně tak jako některý lidi vystoupají na Everest bez kyslíku, jiný nezvládnou výšku ani čtyři tisíce metrů nad mořem. Před mistrovstvím světa jezdím do Livigna dvanáct roků, nějaké zkušenosti už s tréninkem ve výšce mám. Většinou mi pomůže.

Jakub Podrazil: Třeba já tady dost trpím. Jsem tu poloviční než v Praze.

Příprava v Livignu vám končí čtyři týdny před šampionátem. Nezmizí do té doby její efekt?

Ondra Synek: Funguje to tak, že se vrátíš do nadmořské výšky, kde běžně trénuješ, a týden je úplně super. Potom přijde propad, trochu šok, jak tělo dostane „čočku“ a pak se začneš zase vzpamatovávat a jít nahoru. Proto je třeba si návrat z výšky dobře naplánovat. Je to o zkušenostech. Zatím mi tahle příprava vždycky fungovala.

Vyhodnocuje vaše krevní parametry biochemik?

Ondra Synek: Zkoušeli jsme to, když jsem s vysokohorskou přípravou začínal. Zjištěné hodnoty nám ale moc nepomohly. Vzali mi krev předtím a potom a samozřejmě zjistili, že mám vyšší hladinu hemoglobinu. Nedozvěděli jsme se však, jak s tou informací nakládat. Postupem roků jsme si systém přípravy vypracovali sami na základě zkušeností.

Lukáš Helešic: My dva si hlídáme tepy na sporttesterech. Sledujeme je v různých intenzitách a podle toho se řídíme, abychom se výrazně nedostali nad určitou tepovou hodnotu. Zkrátka, abychom to nepřepískli. Je to celé hodně o pocitu. Je důležité dobře znát svoje tělo.

Pokud vím, Ondra už před časem sporttester zrušil...

Ondra Synek: Asi před patnácti lety, vlastně skoro dřív, než začaly (směje se). Ten pás mě škrtí, což mi vadí. Odmala jsem se naučil vnímat svoje tělo a vím, kdy mám dost. A už několik let mi to více méně docela úspěšně funguje (úsměv).

Lukáš Helešic: Proč ne, když to funguje. Já to mám tak, že tepy sleduju. Třeba při celostní jízdě vidím, že mám nízké tepy, tak si přitáhnu, aby to mělo nějaký význam. Při vyšších intenzitách je to o tom jen se mrknout, jak na tom člověk je.

Jakub Podrazil: Sporttestery používáme spíš ze zvyku. Občas na něj kouknu, ale hlavní je, jak se cítím.

Stalo se někdy, že byste trénink zkrátili kvůli příliš vysokým tepům?

Lukáš Helešic: Spíš ho využíváme v situacích, kdy tepeš nízko. Když jsi hodně unavený, netepeš, a to je špatně.

Jak se vám vesluje na obrovském jezeru Livigno?

Ondra Synek: Jezero je hodně široké, a lodička se zdá drobná. Když vesluješ, ani ti to nepřijde, ale jak míjíš jinou loď, vypadá hodně malinkatá. Tohle jezero už mám po kilometrech nějak rozdělené a orientuju se. Pocitově je to stejné jako jinde, ty kilometry musíš stejně odjet.

Jakub Podrazil: Když se vrátíme domů na Vltavu, připadá nám, že jedeme strašně rychle a všechno je blízko a menší. Ve srovnání s těma obrovskýma horama tady všude kolem.

Lukáš Helešic: Bez parníků a všelijakých šlapadel je to tady skvělý! I tak existují jedinci, kteří se dokáží srazit. Nebudeme jmenovat (směje se).  Tím, že se soustředíš na jednotlivé úseky na čas, je to podobné jako jinde. Na vzdálenost jezdíme jen v Račicích, abychom si zvykli na trať, jaká nás čeká na šampionátu.

Text a foto: Manfred Strnad