Pavel Hofmann: Z Podolí až k olympijské medaili v Tokiu 1964

Pavel Hofmann patří společně se svým tehdejším parťákem Vladimírem Andrsem ke generaci veslařů, kteří v šedesátých letech šířili medailovou slávu československých dvojskifů – parádní disciplíny našeho veslování. Po titulu mistra Evropy v Kodani v roce 1963 vybojovali ve vlnobití olympijské regaty v Tokiu 1964 bronzové medaile. S Pavlem Hofmannem se potkáváme v šatně Blesku bez mála půl století, proto v následujícím rozhovoru upouštíme od formálního vykání.

Ještě než se pustíme do vzpomínání, zkus se dopátrat příčin, proč je právě dvojskif naše tak úspěšná disciplína na mezinárodní veslařské scéně.

Tenkrát to bylo tím, že i Dukla byla vlastně amatérská. Veslaři trénovali ve svých oddílech, kde nebyl velký výběr. Když dali v klubu dohromady osmu, byli rádi, a ti co zbyli, jezdili malé disciplíny. K malým disciplínám tíhly především zvláštní povahy, řekněme takoví ti zarputilí. Většinou se veslovalo z kamarádství - v partě, a tedy hlavně na velkých lodích. Taky jsem začínal v osmě, a na ní reprezentoval. Na mistrovství Evropy v roce 1959 jsme ve francouzském Maconu zajeli stříbro. Rok před olympiádou v Římě jsem měl místo v osmě vysezené, ale zdálo se mi, že až moc vysezené. Chtěl jsem zkusit něco nového a později začal jezdit na skifu.

Takže jsi přišel o bronzovou medaili, kterou osma strokovaná Standou Luskem, zajela na olympiádě v Římě.

Ono to bylo komplikovanější. Když jsem se vrátil do civilu z Dukly, dal jsem se dohromady s kamarády tady v Blesku, a začali jsme jezdit na čtyřce bez kormidelníka. Byli jsme tak dobří, že nás vybrali do olympijské přípravy a tím jsem vypadl z osmy. V Římě se nám nedařilo. Celou sezonu jsme závodili na čtyřce bez, vyhráli troje kontrolky, ale na mistrovství republiky nás porazili Slávisti a tak čtyřku bez jeli v Římě oni. Nás šoupli na čtyřku s kormidelníkem prakticky pět týdnů před olympijskou regatou. Kormidelník v lodi navíc, to nám vůbec nesedělo. Nedostali jsme se do finále.

Otevřela se ti cesta ke skifu.

Skif se mi líbil taky proto, že ti tam nikdo do ničeho nekecá. A taky mě mrzelo, když v novinách vždycky jmenovali, že skif vyhrál Kozák, nebo Andrs; když vyhrála osma, ve které jsem seděl, tak napsali Slavoj Vyšehrad, ale své jméno jsem si nepřečetl (směje se). Začal jsem na skifu a nikdo mě netrénoval. Tíhnul jsem k němu a vyhrál skulérský závod na Primátorkách, ale Luskáč (Standa Lusk), který už v té době trénoval, řekl, že mě potřebuje do osmy, a ze skifa mě sundal. Rok nato jsem začal studovat dálkově (zdůrazňuje) vysokou školu strojní a tím jsem trenérovi argumentoval: nemůžu se přece časově podřídit osmě, studovat a ještě chodit do zaměstnání. Odešel jsem z osmy a začal znovu na skifu.

     V létě 1963 se v Praze konala mezinárodní regata a trenérská rada řekla, že Praha má možnost postavit v každé disciplíně dvě lodě, a že tedy kromě dvojskifu Kozák a Schmidt – byli to olympijští vítězové z Říma - by to mohli zkusit i Andrs s Hofmannem. Nebylo to jednoduché. Když jsem začal na skifu, nevěděl jsem, jak pořádně držet vesla. S jedním klackem v ruce se můžeš druhou rukou třebas na hlavě podrbat, ale na skifu to nejde (směje se). Nevěděl jsem jak seřídit loď, koumal jsem, zjišťoval co a jak, a ptal se jako začátečník. Den před závodem dvojskifů jsme se potkali na vodě se Schmidtem a Kozákem. Strokoval jsem, protože Andrs byl o deset kilo lehčí. Kozáka jsem se zeptal, jestli si na ně můžeme zkusit start. Oni, že jó, pojďte si to zkusit a klidně si to odstartuj! Zakřičel jsem: Připraveni - vpřed a já jsem hned ve třetím tempu chytil hroznýho kraba! Zastavili a blahosklonně pronesli: Ještě se to trochu nauč a pak můžeš závodit... A my je druhý den porazili!

Tím jste se nominovali na mistrovství Evropy v Kodani, které jste pak vyhráli.

Ještě ne, poslali nás do Švýcarska, kde jsme v Luzernu na půjčené lodi vyhráli oba závody. Porazili jsme mistry světa z předchozího roku. Následovaly kvalifikační závody na skifu. Vyhrál Kozák, druhý byl Andrs, pak já a Schmidt až čtvrtý. Nominace se vyjasnila, Kozák pojede skif a ti dva za ním dvojskif, Schmidt úplně vypadl. Už dřív, když jsem ohlásil, že přecházím na skif, řekl mi Schmidt: proč se cpeš mezi skifaře, jsou potřeba tři a to už jsme - nemáš šanci, jsi až čtvrtej. Na osmě máš vysezené místo. Ale já chtěl zažít něco nového a dokázat to sám za sebe. Takhle jsme začali na dvojskifu. Náš první šampionát v Kodani v roce 1963 se nám prvotřídně povedl! Samozřejmě jsme se tehdy připravovali sami. Andrs měl svůj plán, já taky, takže jsme trénovali samostatně a na dvojskifu se svezli dvakrát týdně, nebo jsme jezdili na sebe kontrolní úseky – naprosto zodpovědně. Kodaň byla asi můj, i náš společný, nejlepší závod. V tréninku jsme zkoušeli jezdit proti slávistické čtyřce a na pět set metrů je porazili. Zajeli jsme fantastický čas, což se projevilo potom i na mistrovství Evropy.

Napadá mě - velká škoda, že párová čtyřka nebyla tehdy součástí programu MS a OH...

Ano, jistě, ale co dnes s tím? Vítězstvím v Kodani jsme se kvalifikovali do Tokia, z čehož vyplynulo, že musíme mít trenéra. Řekli nám, že nás bude připravovat Standa Lusk. Souhlasili jsme, ale řekli jsme, že chceme trénovat podle našeho loňského osvědčeného tréninku. Luskáč tehdy řekl, že nás bude trénovat, ale se vším všudy - včetně jeho plánu... Rozkmotřili jsme se a znovu jsme trénovali sami. Dohled nad námi dostal Breiťák (pozn. Breitenfeld), který byl dost přísný. To nám vyhovovalo. Uměl se přizpůsobit, měřil nám všechny úseky, poradil, jeho připomínky byly k věci, nedám na něho dopustit. Když sleduju současnost, trenér teď bývá taky napůl „poradce“. Profesionálové jsou dnes natolik samostatní, že neexistuje, aby závodník o tréninku nic nevěděl a jen tahal za veslo. Tenkrát jsme to už s Breiťákem takhle dělali a bylo to skvělý!

Jako mistři Evropy jste museli být v Tokiu favoriti na zlato. Připomeňme si, že tehdejší ME bylo otevřené, a vlastně šlo o mistrovství světa.

Když přijde řeč na Tokio, vybaví se mi hrozný vlny. A k tomu můj krab, dvě vesla jsem přece jenom neovládal tak jako jedno. Skoro v každém závodě jsem chytil nějakého „půlkraba“. Láďa Andrs říkával: Hlavně aby se to stalo brzy a my měli ještě možnost to napravit. Samozřejmě i v Kodani rok předtím jsem chytil kraba. Když se mě někdo ptá na závod v Tokiu, jsem takovej posmutnělej. Tvrdím, že za lepších povětrnostních podmínek a s lépe připravenou lodí by byl výsledek jiný.

Probíhala příprava na olympijské hry v Tokiu podle plánu?

Trénovali jsme většinou na skifech a soustředili se hlavně na vytrvalost v nízkém šlágu. Bohužel na úkor rychlosti, bez šlágové  rezervy. Když jsme na příklad jeli pětistovku, která chtěla o tři šlágy vyšší frekvenci, tak jsme pořád jeli to naše „dvoukilometrové tempo“,šlág 33 - 34. Ve všech závodech byla naše taktika stejná, v prvním kilometru se držet v poli, všechny pětistovky relativně vyrovnané, bez trháků, bez ohledu na soupeře až do cíle. My se soustřeďovali jen na svoji jízdu a na natrénované úsilí.   

      V Tokiu to bylo podobné, v duchu jsem závod tisíckrát hodnotil. Zůstali jsme po startu pozadu, nejen způsobem naší jízdy, ale ještě kvůli protivětru. Byli jsme lehčí než soupeři. Před závodem jsme se rozveslovávali v prostoru cíle a tam bylo bezvětří, ale na startu se vzdouvaly vlny s čepicí. O tom jsme ale nevěděli. Trenéři ostatních posádek sedli na kolo, zjistili co a jak... Soupeři si přeštelovali lodě, my jen čekali na závod, loď vypulírovanou. Vlny byly takové, že se závody přerušily. K večeru se vítr trochu utišil a olympijská regata pokračovala. Přijeli jsme na start a nedalo se tam veslovat, stále čepice na vlnách... Odstartovali jsme nejen relativně pomalu, ale ještě jsme chytali kraby a škrtali o vodu. Na kilometru jsme byli čtvrtí. Rusové, kteří vyhráli, a taky Američani, veslovali daleko před námi. Jak se vlny k cíli zmenšovaly, soupeře jsme dojížděli, ale ty dvě první lodě jsme nestihli. Skončili jsme třetí o dvě vteřiny. Za námi desetivteřinová díra. Na ten závod nerad vzpomínám.

Jak jste tehdy trénovali?

Andrs měl zvláštnost, že v zimě moc netrénoval a přibral deset kilo - ze 74 na 84. Na jaře začal veslovat dvakrát denně strašné dávky a tak kila navíc shodil. Já si pořád držel svých 87 – 89 kg. Tenkrát byl pokrokový intervalový trénink. Zátopek běhal čtyřstovky, já ho okopíroval a jezdil minutovky. V Blesku nebyla pořádná posilovna, na bazénu ležela někde v rohu pětadvacítka, až později se začaly používat velké váhy – až na závěr mého veslování. A ti, co přišli po nás, už tady mlátili činkami 60 až 80 kg. V zimě jsem trénoval třikrát týdně, v sezoně desetkrát – třikrát týdně dvoufázově a zbylé dny jeden trénink po pracovní době.

Dodnes se v Blesku scházíte...

Byli a jsme pořád parta z Podolí. Jako žáci školou povinní jsme chodili na plovárnu, kamarádi šli v pět hodin veslovat a já s jedním kamarádem z ulice jsme vždycky na plovárně zůstali sami. Jednou jsme si řekli, že půjdeme taky sportovat, ale veslovat ne – zdálo se nám, že je to divnej sport. Viděli jsme je, jak na vodě zastavují a svlékají se, vždyť mají přece závodit a nezastavovat! Rozhodli jsme se, že půjdeme boxovat - na Smíchově existoval oddíl Uhelné sklady. Na dveřích měli napsáno: Tréninky mládeže každé úterý, jenže byla středa. Co budeme dělat? Jdeme za klukama veslovat!

     Přišli jsme na ostrov a řekli nám: Tady je takový starší pán, jmenuje se Jula Gerhard, u toho se hlaste. Na platě stála bedna - kolejničky, slajd a plné veslo. Jula nám ukázal na bedně, jak se to dělá a hned nás první den posadil do gigové lodě. Všichni zabrali, úzká loď se rozjela, já pustil strachy veslo, držel jsem se bortů. Tak jsem začal veslovat. Matka vždycky říkala: Vezmi si matraci a spi tam, jseš tam stejně pořád. Na maturitu jsem se tady taky učil. Tuhle věž (ukazuje) jsme jako dorostenci betonovali celý den a celou noc. Tahali jsme cihly, na druhé straně přes vodu stála ještě stará loděnice. Před tréninkem jsme museli hodinu házet lopatou, když se stavěl bazén, a teprve potom na vodu. Přesto jsme sem chodili rádi. Byli jsme podolská parta a později v reprezentaci nás bylo hodně z Blesku, případně z ČVK.

      Teď jako důchodci se scházíme pravidelně v neděli, úterý a ve čtvrtek a trochu „trénujeme“. Láďa Andrs už s námi do klubu nechodí, ani na to pivo, odešel na věky v roce 2018. Byl dobrý parťák a kamarád. Já nedělní cvičení vynechávám. Jsem trochu křesťansky založenej, neděle je sváteční den a chodím do kostela.

Neměl jsi s tím v 60. letech potíže?

Do kostela jsem začal chodit až později. Syn vystudoval na kněze, a tím jsem se začal o víru zajímat. Díky našemu staršímu synovi, tchyni a manželce, která je taky věřící. Myslím si a tvrdím, že život není jednoduchej, a člověk tady není, aby jen žil a pak umřel, a nic dál by nebylo. Věřím, že je! Je to otázka víry!

     Za mlada jsem prostě Boha nevnímal a nebavili jsme se o tom, přišlo to všechno až později. Můj kluk taky vesloval a jako junior reprezentoval na mistrovství světa, byl stříbrný. Později vystudoval teologii. Když se syn stal knězem, rozhodli jsme se s manželkou pro poutní cestu do Santiaga de Compostela – z Prahy na kole. Takhle jsme jeli na etapy i do Říma. Změnilo mi to život a ten mi pak ještě víc změnila smrt syna. Před devíti lety se zabil na kole. Jeho smrt mě ovlivnila natolik, že život vnímám úplně jinak než dřív.

Text: Manfred Strnad