Technika veslování

Tři hlavní faktory, které určují rychlost lodi:

• Sila v zátahu - jak rychle loď jede během záběru
• Délka tempa - jak daleko loď dojede během záběru
• Frekvence tempa - kolik záběrů provedeme v daném časovém intervalu

Jestliže posádka vyvíjí maximální úsilí ve všech třech komponentách výkonu najednou, je pravděpodobné že nejpozději během deseti temp technika mizí a rychlost lodi klesá. Abychom úspěšně dokončili závod na 2000 m, je nutné provést 200 - 250 temp dobře a čistě, při optimálním poměru síly, délky tempa a frekvence. Veslování je v zásadě silově vytrvalostní sport, ale vyžaduje také vysokou úroveň dovednosti. Vybrat správný způsob techniky, učení se pohybu je na zkušenostech a znalostech trenéra.Je pochopitelně mnoho názorů, která metoda je nejlepší. V každém případě metoda, vycházející z těchto tří základních charakteristik, je základní.

Frekvence tempa

Držet optimální frekvenci tempa během závodu není nejhlavnější problém, to dosáhneme relativně snadno. Převážně délka tempa a síla v záběru jsou určujícími momenty dobrého výkonu v okamžicích, kdy napětí a tlak soupeřů v závodě dosahuje vrcholu.

Délka tempa

Nejúčinnější část záběru nastává, když lopatka prochází kolmou polohou vzhledem k lodi - 90°° . Pouze v tomto bodě je síla, kterou poháníme loď, využita celá ve správném směru a nedochází zde k rozkladu této síly na pohonnou a nepohonnou složku. Dle fyzikálních teorií je efektivní délka zátahu od 45°° v zaveslování do 135°° v dotažení. Avšak v praxi tělo brání veslu dosáhnout v konci tempa více než 125°°. Abychom dosáhli 45°° v zaveslování, výhmat musí být ještě nepatrně větší. Dokončení tempa může být delší na párových disciplínách, ale je již neefektivní provést dotažení delší než 130°°.

Síla

Maximální síly v zátahu dosáhneme koordinovaným zapojováním svalových partií, pracujících během pohybu, od nejsilnějších k nejslabším.
Správná technika veslařského pohybu je založena na práci dolních končetin, které vytvářejí většinu z celkové síly v zátahu. Bezprostředně po rychlém zaveslování důrazně uplatňujeme svalovou sílu nohou a pohyblivé sedátko, slajd se okamžitě rozjíždí. V této fázi zátahu slouží svalstvo trupu a natažené paže pouze k přenosu svalové síly dolních končetin na lopatku vesla, jinými slovy je rychlost pohybu slajdu a ramen závodníka směrem ke špičce lodi v začátku zátahu shodná, znovu zdůrazňuji, při napnutých pažích.

Pozici, kdy záda veslaře jsou přirozeně ohnuta v biomechanicky výhodném oblouku, prakticky v poloze stejné, jako při zaveslování, drží veslař zhruba, než ujede polovinu dráhy kolejniček. Poté nastává aktivní překlápění trupu do zátahu. V této fázi tempa se lopatka přibližuje poloze kolmé k lodi, nejefektivnějšímu bodu zátahu z hlediska fyzikálního rozkladu sil a jednotlivé svalové partie jsou v optimální poloze z biomechanického hlediska, uvědomíme-li si celkový rozsah veslařského pohybu. Těchto výhod je třeba využít a začnou pracovat nejslabší svalové skupiny, zapojené v této činnosti - pletence ramenní a svaly paží. V každém případě nastává skrčování paží, ještě než slajd dosáhne konce kolejniček. Je nutné využít trupu jako páky v překlápění do přiměřeného záklonu a stupňovanou prací paží přitáhnout rukojeť vesla k tělu. Zde je potřebné, aby veslař pokračoval v pohybu trupem směrem ke špičce lodi, dokud ruce nedokončí zátah ( jestliže načasujeme tento pohyb špatně, porušíme správnou koordinaci pohybu ). Slajd je již na konci své dráhy, tlakem chodidel do nohavek vytváříme stále oporu pro důrazné dotažení, dokud lopatka nevyjde ven z vody.

Několik poznámek k provedení zátahu:

Veslařská loď jede pouze takovou rychlostí, jakou ji udělí lopatka vesla během zátahu a žádný jiný impuls síly tuto rychlost nemůže zvětšit.
Zaveslování: úkolem zaveslování je ,, najít přesnou polohu lopatky ve vodě ´´, čím rychleji je lopatka zatopena, tím delší a účinnější bude zátah. Důležitým hlediskem je, že ruce vedou lopatku do zaveslování. Okamžitě uplatňujeme svalovou sílu dolních končetin, trup a paže přenášejí tuto sílu na lopatku vesla.
Prostředek zátahu: pro rychlost lodi je zde nejefektivnější úsek zátahu, pohonná síla působí ve směru pohybu lodi. Všechny svalové skupiny, zapojené ve veslařském pohybu pracují a stupňovaným úsilím urychlují lopatku ke konci pohonné fáze.
Dotažení: úkolem tohoto momentu tempa je čistě a beze ztrát ,,poslat loď do běhu´´. I když je slajd na konci kolejniček a dolní končetiny jsou natažené, je třeba udržet tlak na nohavky a vytvořit tak oporu pro dokončení pohybu tělem a pažemi.

Odhozem začíná nepohonná fáze tempa, přenesení vesel přes vodu a příprava na další zátah. ,,Nechat loď běžet´´ a uvolnit se - hlavní zásada pohybu v této fázi, který je prováděn v pořadí paže, tělo, slajd. V odhozu ruce již lehce stlačí rukojeť vesla dolů a paže se natahují přes kolena, následuje překlápění těla vpřed nad nohavky a rozjíždí se slajd. Abychom dosáhli dostatečné délky tempa v zaveslování pří optimální poloze těla veslaře, všimněte si těchto ne nepodstatných detailů:
- Přirozeně zvednutá hlava: ovlivňuje správné postavení páteře
- Hruď proti stehnům: rotace při překlápění těla probíhá v kyčelním kloubu.
- Holeně svisle: výhodná pozice pro zapojení čtyřhlavého svalu stehenního
- Uvolněný ale připravený. zde je možné přirovnání ke kočce, která se chystá ke skoku.
Zapojte jen ty svaly, které mají svou specifickou funkci během pohybu. Toho dosáhneme hlavně uvolněním rukou, paží a ramen, tedy částí těla, kde je napětí převládající. Svalstvo trupu bude pracovat mnohem efektivněji, když začne se zátahem v přirozeně uvolněné pozici. Svaly budou kontrahovat až v momentě, kdy je zatížíme.

Veslařské tempo se sestává z rychlých i pomalejších pohybů - má svůj rytmus. Základem dobrého rytmu na lodi je právě kontrast mezi těmito pohyby. Jestliže je tempo provedeno dobře, vypadá lehce a uvolněně,jednotlivé části plynule navazují a pohyb působí klidně. Pak není těžké postřehnout tento kontrast.
Rychlý pohyb nastává v momentě, když se lopatka dostává do vody, pokračuje během zátahu a je zakončen rychlým vyklepnutím vesla přes natažená kolena, prováděným víceméně setrvačností, bez vynaložení zvláštního svalového úsilí. Poté se pohyb zklidňuje, tělo se uvolní jakmile lopatka opouští vodu, takže nedochází k žádnému narušení plynulosti pohybu. Slajd se relativně pomalu pohybuje kupředu, mnohem pomaleji, než je jeho rychlost během zátahu, veslař se koncentruje k mohutnému odrazu od nohavek a zaveslováním pak začíná další cyklus jednotlivého tempa.
Uvolnění se během pohybu ovlivňuje také správné držení rukojetí vesla. U párových disciplin držíme vesla prsty pevně tak , aby rukojeť nevypadla, ale ne křečovitě. Zásadně na konci vesla, neboť je potřebné využít plně vnitřní páky a palce jsou zevnitř na zakončení rukojeti, tak by vytvářely dostatečný tlak proti sloupku havlinky Stisk prstů na rukojeti automaticky zesílí při kontaktu lopatky s vodou. U nepárových disciplin je mezera mezi rukama 11 - 15 cm, vnitřní ruka provádí naplošení vesla v odhoze.
Neméně důležitou dovedností veslaře je přesné a čistá vedení lopatky během tempa. Zátah musí být dostatečně dlouhý, s minimální časovou ztrátou ve výhmatu s rychlým zaveslováním, tak abychom zamezili ztrátám sil při dynamickém odrazu nohami. Lopatka je během tempa zatopená a je vedena v horizontální rovině do konce zátahu. Přenášení lopatky provádíme čistě, bez zbytečných kontaktů s vodou, při dobře vyvážené lodi. Je také třeba uvážit, kde je nejvýhodnější místo pro získání narušené rovnováhy lodi. Ve veslařských teoriích jsou zde různé názory, za nejpříhodnější místo je považován moment v dokončování odhozu. Slajd tak vyjíždí kupředu při vyvážené lodi, což je nejlepší cesta k dosažení rychlého zaveslování.

Veslařský pohyb je i věcí kompromisu, posuzujeme věci rozdílně a zde je několik příkladů:

Závěrem: Veslařské styly se liší podle toho, kde je položen důraz ( na zaveslování, na dokončení tempa či na rytmus…), tím je pak ovlivňována poloha těla během pohybu. Metoda učení, kde je základním hlediskem právě rytmus, dělící tempo na fázi maximálního nasazení a na fázi uvolnění, vychová veslaře, schopné ujet dvoukilometrovou trať s optimálně využitým potencionálem fyzických možností.

Připravil: Přemysl Panuška