Jan Cincibuch si pochvaluje motor vzadu

19.7.2021

📷 Ondřej Kroutil📷 Ondřej Kroutil
📷 Ondřej Kroutil
📷 Český olympijský výbor📷 Český olympijský výbor
📷 Český olympijský výbor
📷 Detlev Seyb📷 Detlev Seyb
📷 Detlev Seyb
📷 Detlev Seyb📷 Detlev Seyb
📷 Detlev Seyb
📷 Detlev Seyb📷 Detlev Seyb
📷 Detlev Seyb
📷 Ivana Roháčková📷 Ivana Roháčková
📷 Ivana Roháčková

Na skifu lehkých vah vyhrával Jan Cincibuch mistrovství Evropy kategorie do 23 let. Loni na podzim se rozhodl skoncovat s hubnutím a sportovní budoucnost spojit s klasickým veslováním bez váhového omezení. Na jaře mu osud přihrál dvoumetrového a stokilového parťáka Jakuba Podrazila, se kterým v dodatečné olympijské kvalifikaci před několika týdny vyválčil účast v Tokiu. Sedm let se připravuje pod vedením trenéra Michala Vabrouška.

Jak moc se ti ulevilo, že už nemusíš držet lehkou váhu?

Největší rozdíl poznám v závodní sezoně, přes zimu lehkáči nijak drasticky nehubnou. Váhu si držíme kolem pětasedmdesáti kilo, což je trenažérová váha. Pro mě to bylo docela přijatelné, ale v hlavní sezoně už složitější. Hlavně když jsem musel držet sedmdesát kilo do posádky – fakt těžký! Při závodě jsem cítil, že mi hubnutí ubírá výkon. Dvě hodiny před závodem mít sedmdesát kilo nebyla legrace. Zmizel pocit síly, což na psychice před startem nepřidá. Teď se cítím stejně na tréninku jako před závodem. Je to mnohem příjemnější.

Jakou váhu si teď udržuješ a kam ji plánuješ posunout?

Držím teď přirozeně váhu lehce přes osmdesát jedna kilo. Kde bude strop? To asi vyplyne samo. Přibírání nebrzdím, ale snažím se, aby to šlo postupně. Oběhový systém si musí zvyknout na nová kila. Určitě jsem kromě svalů přibral i nějaký tuk, který výkonu zrovna nepomáhá. Nerad bych ztloustnul (směje se). Představuju si, že se nakonec dostanu na váhu kolem osmaosmdesáti kilo, ale s trenérem neplánujeme, kdy se na ni dostat. Tahle váha by mohla ještě fungovat a nemusela by být na škodu. Proč si to myslím? Když se podívám na kluky Sinkoviče, oni jsou zhruba o čtyři až pět centimetrů vyšší, než já, taky to nejsou dvoumetroví a metrákoví obři, a přitom váží kolem devadesáti kilo a funguje jim to. Další příklad je třeba Novozélanďan Bond, který během kariéry na dvojce míval kolem devětaosmdesáti kilo.

Jak se ti vesluje s parťákem, který je skutečným veslařským obrem?

Musím říct, že dobře (směje se). Je extrémně znát, že má Kuba fakt velký výkon. Když za to vezme, je to cítit – skvělá podpora! Ze začátku jsme měli obavy, jak nám to bude ladit, když jsme somatotypově rozdílní, ale funguje to. Dokonce ani loď nemáme špičkou zasedlou do vody.

Kdy sis poprvé uvědomil, že máte velkou naději dostat se na olympiádu?

Dva týdny před Luzernem jsme absolvovali Světový pohár v Záhřebu, kde jsme dojeli pátí ve finále. Vypadalo to jako skvělý úspěch, ale z konkurentů v následné dokvalifikaci hodně lodí chybělo. Dojeli jsme první z nekvalifikovaných lodí, ale moc nám to nenapovědělo, protože největší favoriti finální kvalifikace chyběli. Před Luzernem jsme ale věděli, že úplně pomalí nejsme, že šanci máme, ale poprvé jsem si uvědomil, že máme reálnou naději dostat se do Tokia až po vyhraném semifinále v Luzernu. Do té doby jsem nad tím nepřemýšlel. Jen jsem se snažil co nejlíp trénovat a závodit. Naštěstí se nám podařilo udržet si chladnou hlavu i do finále. A tam to klaplo.

Mluvíš o chladné hlavě. Nebýváš tedy před závody nervózní?

Nervózní jsem před závodem vždycky, patří to k tomu! Bez nervozity by to nebylo ono, a vlastně se člověk i na tohle trochu těší – takové to mrazení v břiše. Vyhecuje k výkonu, ale nervozitě se nesmí před závodem podlehnout.

Kdy ses v závodě nejvíc „zmáčknul“? Bylo to právě v těsném finiši při dokvalifikaci v Luzernu?

Těžko říct (přemýšlí)... Luzern byl určitě naplno, ale úplně na šrot jsem byl loni v semifinále na mistrovství Evropy v Poznani. Na lehkém skifu jsem dlouho jel na postupové pozici, ale Belgičan mě rychlým závěrem na poslední chvíli z postupu „vyšoup“. Když člověk prohraje, zamíchají se do toho negativní pocity. Když závod dopadne dobře, adrenalin únavu překryje. Výčitky jsem ale neměl, udělal jsem všechno, co jsem mohl, ale nestačilo to.

Existuje rozdíl v pojetí závodění lehkých vah a bez váhového omezení? Dosahované časy se mnohdy  přibližují...

Přijde mi, že zásadní rozdíl neexistuje. Jen na startu jsou těžkáči díky větší síle rychlejší. U nich bývá větší rozdíl mezi začátkem, prostředkem a koncem dráhy. Lehkáči mají spíš vyrovnanější průběh závodu, ale neplatí to obecně.

Shodli jste se s Jakubem v rozvržení tempa v závodě?

Především chci říct, že Kuba přišel a hned s námi začal trénovat úplně v pohodě. Jen byl zvyklý na jiné posilování a pokračoval v tom, co mu sedí. Individualizace má i v posádce místo a je důležitá. V závodech to vyplynulo nějak samo. Dva kilometry jsou tak intenzivní výkon, že snad ani nejde mít nad závodem kontrolu. Buď musíte být o třídu úplně jinde, abyste mohli závod diktovat podle sebe, nebo všechno vyplyne ze situace. Většinou se snažím rychle odstartovat, nikdo na nikoho nečeká. Myslím si, že závody se rozhodují především v průběhu trati, tedy kvalitním dráhovým tempem. Většinou vyhrává ten, kdo udrží dobrou dráhovku ve třetí pětistovce.

Často se ale rozhoduje až v posledních tempech...

Jasně, ono to sice ze břehu vypadá, že se rozhodlo na konci závodu, ale finiš úspěšných posádek začíná hrozně brzy – třeba už osm set metrů před cílem. Nejsilnější posádky sázejí na kvalitní třetí pětistovku.

Jezdíte často na sebe s lehkým dvojskifem a jak to dopadá?

Docela často, ale ne všechny tréninky. Některé se mají jet v určité intenzitě a není dobré, aby se v nich závodilo.

Jak to tedy obvykle dopadá?

Jak v čem. Těžký dvojskif by měl být vždycky rychlejší a skoro vždycky taky jsme. Jezdíme na sebe s hendikepy –  ty závisí na délce úseku. Někdy jsme rychlejší míň, než bychom měli být. Kluci jsou opravdu rychlí, což dlouhodobě prokazují na mezinárodní scéně. A jsou hodně konzistentní. Proto je srovnání s nimi přesným ukazatelem. Nestane se jim, že by v některém úseku „vybouchli“.

S jakými ambicemi odlétáte do Tokia?

Do olympijské regaty vstupujeme v pozici, že jsme se na ni dostali z posledního postupového místa.  Startuje třináct dvojskifů. Jedenáct lodí z mistovství světa a dvě z finální dokvalifikace, kde jsme dojeli druzí. Papírově jsme outsideři. Tuhle predikci se však budeme snažit zlomit. Každá loď, kterou porazíme, bude úspěch. Samozřejmě nechceme být poslední.

Máš zkušenosti s aklimatizací na východ od Evropy?

Nejdál na východ jsem byl čtyři hodiny, teď to bude asi sedm hodin. Na trénink chodíme dřív, snažím se dřív vstávat, ale otočit sedm hodin úplně nejde. Daří se nám už doma navyknout na změnu o několik hodin a v Tokiu časový posun doladíme, aby nebyl tak velký. Od příletu do začátku regaty máme osm dní. Existuje na to i aplikace, která radí, co a kdy máte dělat. Máme taky k dispozici speciální brýle. Pohlcují modré světlo, které má důležitý vliv na spánek. Věřím, že časový posun nesehraje v našem výkonu na olympiádě zásadní roli.

Jak jsi na tom se studiem?

Na VŠCHT mi vycházejí vstříc. Mám za sebou poslední bakalářský ročník. Zbývá mi jen odevzdat bakalářskou práci a udělat státnice. Termín mám posunutej na období po olympiádě, na státnice jdu na konci srpna.

Text: Manfred Strnad

 

Český veslařský svaz (ČVS) > Reprezentace > Senioři > 2021 > OH Tokio 2020 > Novinky > Jan Cincibuch si pochvaluje motor vzadu

Buďte v obraze

příhlaste se k odběru novinek, ať Vám nic neunikne



          

 

 

 


Kategorie


Důležité


Kontakty

  • +420 233 313 352