Rozhovor s Ondřejem Vetešníkem: Kdy jsou vítězi všichni?
3.2.2017
Ondřej Vetešník bodoval hlavně v kategorii lehkých vah. Na dvojskifu s bratrem Janem vybojoval titul mistra světa do 23 let, evropské cenné kovy získal i na noncoxu. Po olympijském loučení v Riu se stal předsedou klubu TJ Lokomotiva Nymburk a trenérem v Dukle Praha.
Vraťme se na samotný začátek. Jak ses dostal k veslování?
Asi ve dvanácti letech mě k němu přivedl kamarád, který už nějakou dobu v Nymburce vesloval a říkal: Pojď, to je strašně zajímavé, jsi na vodě, je tam teplíčko, je tam prima kolektiv. Předtím jsme s bráchou chodili na volejbal, ale ten nám moc nevyhovoval, tak jsme se společně vrhli na veslování. Dvojčata jdou většinou do všeho společně.
Většinou jste spolu jezdili na jedné lodi, v jedné posádce. Mělo to i nějaké nevýhody?
Já jsem v tom viděl vždycky jen výhody. Zvláště ve vyšších věkových kategoriích jsme si mohli maximálně vycházet vstříc. V posádce jsme byli často jen my dva, a když jeden nemohl na trénink, tak mu druhý vyšel vstříc. Mít takovéhoto parťáka bylo absolutně dokonalé. Moc dobře jsme věděli, kde je ten druhý, co dělá a nemuseli jsme kolem toho nic řešit.
Spolu jste získali i pár cenných medailí na vrcholných soutěžích. Která z nich je pro tebe nejcennější?
Určitě zlato z mistrovství světa do 23 let. Toho jsme si hodně vážili. Ale každá medaile z mistrovství světa do 23 let nebo z mistrovství Evropy má svoje kouzlo. Na českou vlajku se při slavnostním ceremoniálu vždycky hezky kouká.
Na lehkém noncoxu jste se probojovali i na dvě olympiády: do Londýna a do Ria. Jak bys obě olympiády srovnal – jak po stránce atmosféry, tak vlastního výkonu?
První olympiáda byla pro mě neskutečný zážitek. Je to soutěž snů, na kterou se sportovci připravují čtyři roky. Startovali jsme tam s Jirkou Kopáčem a Mírou Vraštilem a strašně moc jsme se na to těšili. Nebyli jsme svázáni nějakou nervozitou a myslím si, že jsme si všichni olympijský závod užili tak, jak se má. Nakonec jsme tam skončili jedenáctí a i když jsme do závodu dali hodně, víc to bohužel nešlo. Možná v tom byla i daň sportovce, který jede poprvé na olympiádu a je vyjukaný z atmosféry velké soutěže.
A Rio de Janeiro?
I tam jsem se těšil a přál si, abych se tam vůbec dostal, protože vypravit se do Jižní Ameriky a ještě k tomu na olympijské hry byla obrovská motivace. Z výsledků jsme pak byli hodně zklamáni, protože jsme všichni poslední rok dřeli, jak nikdy předtím. Chtěli jsme se podívat do velkého finále. Bohužel ten den, ta minuta, ta sekunda nám v Riu nevyšla.
Kde zpětně vidíš příčiny, které vám olympijské plány pokazily?
Možná jsme špatně trénovali, to je asi první, co si vrcholový sportovec v takovém případě řekne. Nebo jsme se nedostali do správné závodní pohody. Bylo tam toho více. A je trochu ubíjející o tom přemýšlet. Prostě nám olympijský závod nevyšel. Běžně se stává, že některá ze startujících posádek zakopne, tentokrát jsme to byli my. Zkrátka jsme se z Ria vraceli s dvanáctým místem, i když jsme všichni pomýšleli výš.
Brzy poté jsi přeskočil jak na dráhu trenérskou, tak funkcionářskou. Ovlivnilo tvé rozhodnutí zmíněné olympijské zklamání, nebo jsi tuto změnu plánoval už před olympiádou?
Abych řekl pravdu, už dva roky předtím jsem uvažoval o tom, že po případné účasti v Riu definitivně skončím. Jsem ročník 1984 a říkal jsem si, že to bude jeden z mých posledních závodů. Ale úplně pevné rozhodnutí to nebylo. Kdyby se Rio povedlo, tak asi jedu dál. Pak přišla nabídka od rodičů mladých sportovců z nymburského klubu, abych se pokusil oživit nymburské veslování. Přijal jsem ji, protože jsem předpokládal, že budu v Nymburce zároveň pracovat. Stal jsem činovníkem Lokomotivy Nymburk, ale nakonec jsem začal působit jako trenér v pražské Dukle.
Jaké máš z nové dvojrole pocity?
Je pro mě něco úplně nového. Zatím se mi to hodně líbí – skloubit profesionální přístup na Dukle a klubový přístup. Rozdíly jsou hodně krásné, když to takhle vnímáš. Profíci na Dukle už neřeší otázky, jak moc trénovat a podobně, nejsou tak zvídaví. Zato děti z Nymburka se pořád ptají, jak dělat to či ono, jak třeba trénuje sok Ondry Synka Mahé Drysdale a podobně. Mají takové hezké dotazy, jsou pro sport zapáleny. Vidí několik veslařských ikon a chtějí se jim přiblížit. Jsou spokojené, že jsou na vodě, že veslují, že se jim někdo věnuje, a já jsem pak taky spokojený. Musím je pochválit, že jsou dochvilné a chodí rády na trénink.
Pěkně jsi to popsal, ale teď to vypadá tak, že reprezentanti už zápal nemají…
Samozřejmě, že zápal mají taky, ale je to prostě jiná úroveň. Musejí šlapat jako hodinky, musejí dodržovat sportovní řád, sportovní hygienu. V hlavě už mají zkrátka jasno, žáci či dorostenci ještě v hlavě úplně jasno nemají. V tom je ten hlavní rozdíl.
Jak tvé rozhodnutí přijal bratr?
Brácha mi řekl, že kdyby byl na mém místě s trenérskou licencí a měl by tu příležitost, tak by se rozhodl stejně. To bylo pro mě bylo definitivní potvrzení, že do toho mám jít. On sám chce zabojovat ještě o třetí olympiádu. A já mu teď budu držet palce, aby se mu to povedlo.
S jakými cíli jsi šel do funkce předsedy nymburského klubu?
Stabilizovat členskou základnu, aby se ustálila na patnácti až dvaceti závodnících. Věřili jsme, že když závodníkům nabídneme trochu jiný přístup, že se začnou vracet. Nyní se tak pomalu děje. Možná v létě přijde i akvizice na nové členy, uvidíme. Dalším bodem bylo obnovit klubovou strukturu, jak výboru, tak chodu loděnice. To se nám taky povedlo. Jsem rád, že jsem ve výboru obklopen zkušenými lidmi, že na tu práci nejsem sám.
Na Dukle zažíváš nový systém, kdy se adepti reprezentace rozdělili do tří skupin. Ty vedeš skupinu Students, což je vlastně skupina B. Jak se ti nový systém líbí a jaké jsou tvé úkoly?
Rozdělení adeptů do jednotlivých skupin nepovažuji za nic závazného. Jde hlavně o tom, aby se trenéři mohli sportovcům co nejvíc věnovat. Ano, já mám na starosti většinou studenty. Je to logické, mám čerstvé zkušenosti, jak to chodí, když člověk musí skloubit vrcholové veslování se studiem na univerzitě. Tohle prostředí je mi prostě blízké. Kluci ve skupině mají různé ambice – někteří směřují více k dosažení sportovního vrcholu, pro některé je prioritou studium. Byl bych rád, aby se někteří z nich třeba prosadili do reprezentace do 23 let. A myslím si, že všichni mají snahu se probojovat na mistrovství Evropy. Ví, za jakých podmínek, a posádky jsou stále otevřené. Snažím s jim v tom co nejvíce napomoci.
Jak obě své role stíháš? To musí být velký časový zápřah, ne?
Je to tak, lítám od rána do večera. V Nymburce mi naštěstí hodně pomáhá vedení klubu. Ať už moje manželka Katka nebo další trenéři. Také Katka je absolventkou FTVS, nejvyšší licence veslování. V klubu se věnuje hlavně dětem, ale vypomáhá mi i v dorostu nebo v jiných kategoriích. Prostě mám dobrého zástupce, když nestíhám. Mými nejlepšími asistenty jsou rodiče dětí. Mají o ně zájem a sportovnímu řemeslu stále více rozumějí. Snažíme se, aby se nestalo, že by na loděnici někdo trénoval sám. To by bylo špatně.
Na koho z Nymburka nejvíc sázíš?
Dobře se rýsuje kategorie žáků, která se teď rozrůstá, ale máme tam i šikovného dorostence Kubu Jecha, který je ambiciózní a kouká dopředu. To se mi na něm líbí. Rádi bychom k němu co nejdříve našli sportovního partnera, aby mohl dál sportovně růst. Nejdůležitější je, že je veslování baví a na tréninky chodí rádi. To jsou pak vítězi všichni.
Medailové úspěchy Ondřeje Vetešníka: MS U23 2005 – 2xm LV – 1. místo, MS U23 2006 – 2xm LV – 3. místo, ME 2007 – 2xm LV – 3. místo, ME 2011 – 4-m LV – 2. místo, ME 2013 – 4-m LV – 2. místo.
(Text Zdeněk Paroulek)