Základem reprezentace je široký tým a motivace, říká šéftrenér Jakub Makovička - II. část

V první části rozhovoru s ústředním trenérem Jakubem Makovičkou jsme se zaměřili na uplynulou sezonu, která nadějně nastartovala reprezentační týmy – především v kategorii do 23 let. V letošní sezoně je naplánováno více závodů, měly by se konat evropské i světové šampionáty a odložené olympijské hry. Stoprocentně jisté však podobně jako v jiných oblastech života není ani ve veslování vůbec nic.

Dá se odhadnout, jak do sezony 2021 zasáhne virová nákaza? Japonci si už pospíšili s prohlášením, že OH uspořádají za všech okolností daných epidemiologickou situací. Co ostatní pořadatelé?

Po letošních zkušenostech s oběma evropskými šampionáty v Německu a Polsku nemám strach. Fungovalo to tam výtečně, závodníci používali roušky. Samozřejmě budeme muset udělat nezbytná opatření. Na tribuny se diváci asi nedostanou, což je smutné, ale myslím si, že závodit se bude! Jsem přesvědčený, že v Račicích šampionát uspořádáme! Zatím je přihlášeno jen čtrnáct federací, ale už sedm set padesát lidí. Odhaduju, že k nám přijede přes tisíc závodníků a bude to velký šampionát. Státy ve „třiadvacítkách“ zbrojí čím dál víc, a my taky musíme! Bylo to vidět i na poslední Evropě. Místa na olympiádu ubývají. Ve světě vybírají z pořád širších základen mladých závodníků. Bez širokého týmu do 23 let se pak složitě vytváří elitní reprezentace. Proto osmy a čtyřky, aby lidi trénovali s odpovídající motivací. Teď nejsou zvyklí pořádně trénovat. Můj předchůdce to udělal tak, že kdo neprošel kontrolkama, končil. To není dobré, protože od dubna pak takový závodník nic moc nedělá. Ještě nějak odjede mistrovství republiky a konec. Potřebujeme, aby se závodníci kvalitně připravovali deset měsíců v roce. Bez motivace to nejde!

Ve třiadvaceti nastává bod zlomu. Když vesluješ od dvanácti a ve dvaadvaceti se nedostaneš do finále na mistrovství světa „23“, je otázka, jestli má smysl ve veslování dál pokračovat. Takový závodník má za sebou deset i víc roků specifického tréninku … V tom se liším třeba od Pepy Lukše, který tvrdí, že to někomu trvá i patnáct roků, než se dostane na svoje maximum a do špičky. Je pravda, že třeba Míra Vraštil začal být dobrý až kolem třicítky. Kristýna Fleissnerová se taky prosadila až po nějakých třinácti – čtrnácti letech. Ale výjimky potvrzují pravidlo ne? J)

Naznačil jsi, že v již kvalifikovaném olympijském dvojskifu žen může dojít ke změně a Kristýnu Fleissnerovou nahradí někdo jiný.

Ne, ne. To spíš Pepa Lukš chtěl na soustředění vidět, jak by vypadal dvojskif v jiném složení – kdyby se náhodou některá z děvčat zranila, abychom byli schopní loď na olympiádu vůbec poslat. Anča Šantrůčková je de facto jeho svěřenkyně – trénuje sice u Luboše Ondráčka, ale patří pod VSC, kde je Pepa hlavním trenérem. Chtěli jsme vyzkoušet a změřit její výkon na párové i nepárové disciplíně. To je v pořádku.

Existuje jednotná metodika tréninku, nebo si každý trenér jede podle svého?

Máme osvědčené trenérské osobnosti. Ze své pozice neříkám trenérům, co mají dělat. Je tady Tomáš Kacovský, trenér olympijské vítězky a mistryně světa i Evropy, Milan Doleček, který má na trenérském kontě tři medaile z olympijských her a hromadu dalších z mistrovství světa. Pepa Lukš připravuje posádku na třetí olympiádu. Petr Blecha byl na třech olympijských hrách se čtyřkami a dvojkou, máme svědomitého Michala Vabrouška, Honzu Navrátila, Ivu Uhlovou a další….  Všichni tito lidé umějí a vědí, co mají dělat. Spíš jde o to je nasměrovat a v podstatě je uklidnit. Zpátky je Přéma Panuška - nově jsem ho poprosil o spolupráci s Tomášem Kacovským u děvčat.

Přemkovi to s děvčaty vždycky šlo...

Proto jsem to udělal, funguje to.J  Ve vrcholovém veslování se pohybuju od roku 98 a téměř všichni trenéři, se kterými spolupracuju, mě v minulosti trénovali. Spoustu z nich znám jako závodníky. Pepu Lukše jsem dobře poznal v Dukle, Tomáše Kacovského a Michala Vabrouška jako závodníky i trenéry. Znám Petra Blechu, se kterým jsem seděl na dvou mistrovstvích světa v jedné lodi. Málokdo mě překvapí. Jde hlavně o to najít společnou řeč – aby se neřešily „věci okolo“ a soustředili jsme se na práci. Úkolem dobrého trenéra je především dostat svého svěřence na jeho maximum – fyzické i technické. Na co to bude nakonec stačit, se uvidí posléze. Blbý je, když jako trenér najdeš talent a promarníš ho. Za každým úspěchem stojí rozdílný příběh. Třeba Tomáš Kacovský se teď ocitl v úplně jiné pozici, než na jakou byl zvyklý. Hned na začátku trenérské dráhy dostal tu nejlepší svěřenkyni - Mirku Knapkovou. No a teď se učí od začátku pracovat s „normálníma“ lidmaJ)  Zjistil, že nejsou všichni talentovaní jako Mirka a že musí trochu něco změnit. Milan Doleček je podobný případ. Uvidíme, jak dlouho ho ještě bude bavit pracovat ve vrcholovém veslování. Už je taky ze člunu hodně „vyfoukanej“ (myslím tím, že je zkušenej - starej bych si nedovolil říct).  Snad vydrží trénovat ještě alespoň pár roků. Tomáš Kacovský má ale před sebou třeba ještě dvacet let práce. Čekat to bude i Pepu Lukše. Děvčata skončí a bude se muset přeorientovat na někoho jiného. V takové situaci se pozná, jestli si trenér dokáže lidi vychovat, nebo ne.

Naštěstí se na vodě i v trenérských člunech pořád objevují výrazné osobnosti.

Ano, třeba Honza Navrátil. On je už úplně samostatná jednotka! S ním stačí dát řeč, a přesně ví, jak a co má udělat, aby dobře dopadl výsledek na vodě. To je super spolupráce. „Vyučil“ se od žáků na klubovém veslování a teď mu začíná „to velké“ veslování přinášet ovoce. Spousta jiných lidí šla rovnou k dospělým, což má taky něco do sebe, ale ne každý se chytí. Všeobecně můžeme ale říct, že české veslování je co trenér to výrazná osobnost! Ve vrcholovém veslování neznám žádného nekvalitního trenéra, všichni mají mezinárodní zkušenosti. Potřebujeme ale další trenéry, protože potřebujeme široký tým, jak v závodních lodích, tak v trenérských člunech. 

Jaký bude v roce 2021 program reprezentace?

Už v dubnu se koná mistrovství Evropy elity ve Varese a tři týdny nato dokvalifikace na olympiádu. Ta bude stěžejní pro oba dvojskify a párovou čtyřku mužů a dvojku žen. U lehkého dvojskifu je to jasné, trénuje ho Michal Vabroušek, který má moji plnou důvěru. Jako profík nedělá chyby. Milan Doleček s těžkým dvojskifem jsou taky jasní, i když si myslím, že by mohli víc trénovat na vodě. Ale to jsem si zase jen tak dloubnul. Složení párovky vybere Honza Navrátil, dvojku holek jsme rozsekli a zbytek z těch zkušených? To se uvidí po kontrolních závodech (pozn. 16. - 18. 4.). Může se stát, že složíme ještě další posádky na dokvalifikaci z veslařů - pracovní název „lucky losers“. Po kontrolkách zbydou čtyři týdny do olympijské dokvalifikace (pozn. 15. - 17. 5.). Týden po kontrolkách uspořádáme měřené „2 km“ a po něm mohou dostat šanci další posádky, když prokážou konkurenceschopnost.

Ještě musím zmínit „lehké“ disciplíny žen – dvojskif nám dlouhodobě nejde. Do skupiny LV přibyly mladší holky. Po dokvalifikaci pro posádky, které neuspějí, a budou perspektivní, zůstane motivace k další přípravě v podobě mistrovství světa v Šanghaji. Předpokládám, že zkušení závodníci, jako je Ondra Synek nebo dvojskif žen a lehký dvojskif kluků, když se dostane na olympiádu, tak by na podzim už nepokračovali směrem k Šanghaji. Nejspíš si budou chtít odpočinout. Nejen vzhledem k věku, ale letět dvakrát za sebou do Asie... Tohle mistrovství světa bude spíš pro mladší závodníky.

Co se skifem, pro nějž vyjel olympijský start Ondra Synek?

Záleží na tom, jestli si vyjedou účast kluci na dvojskifu. Původní dohoda byla taková, že ho musejí vyjet suverénně. Skif bude volný. O něj uspořádáme samostatný závod po dokvalifikaci. Může se ho zúčastnit člověk, který od podzimu průběžně plní všechna kritéria – testy a tak dále. Vím, že se tajně připravuje David Jirka. Určitě je to pro některé lidi lákavá výzva! Těším se, jak to celé dopadne.

Co když ten závod David Jirka vyhraje? On se přece neúčastní reprezentačních srazů a testů?

Testů se zúčastňuje, uvidíme, jak se předvede na kontrolních závodech, má to jako všichni ostatní jen ve svých rukou…

Na mistrovství republiky v Račicích bojovali tři skifaři „těžké váhy“ o medaile do posledního metru, ale Mirek Vraštil zajel sólo jízdou v závodě skifařů LV o deset vteřin lepší čas.

To je u nás poslední roky normální. Loňské kontrolní závody de facto vyhrál lehkáč - Honza Cincibuch.

Není něco špatně? Tedy s těmi těžkými.

Nevím, jestli špatně. Je to i somatotypem lidí – jsou jiní, než byl Vašek Chalupa, Ondra Synek, Kuba Hanák, nebo jsem byl i já, prostě než byla naše generace veslařů. Dnes jsou menší, štíhlejší, lehčí. Spousta z nich je na hranici lehké a těžké váhy. Málokdo z těch mladých, snad jen Honza Potůček, váží přes 90 kilogramů. Všechno jsou to komáři 82 až 85 kilo. A hlavně zatím nemají natrénováno, kolik by bylo třeba. Zvedají se však a myslím si, že se během pár roků dostanou mnohem výš. Tím, že zajela párovka, a všichni trénují pohromadě v Dukle, jedou vlastně svoji první systematickou zimu a honí se navzájem. Předpokládám, že půjdou výkonnostně nahoru. I když je zatím předjíždějí lehkáči, tak jejich trenér Honza Navrátil z nich ukoval mistry Evropy do 23 let na párové čtyřce.

U lehké váhy je problém v tom, že celý svět směřuje jen do dvojskifu. Lidi z lehkého dvojskifu musí být výkonnostně jinde, aby se prosadili. To je tvrdá realita lehkých vah. Kromě Ondry Synka teď nemáme žádnou další výraznou individualitu. Velký talent je Tomáš Šišma – zatím je tedy hubenej a nemá moc natrénováno, ale je to dvoumetrovej kluk s výborným pojetím tempa. Pořádně začal trénovat teprve nedávno. Zbytek jsou kluci, kteří jsou velmi dobří a platní v posádkách. Je to jejich úděl – klidně z nich můžou být mistři světa na párové čtyřce. Vzpomenu roky 2003 a 2004 – párovou čtyřku se dvěma stříbrnými medailemi. Všechno kluci, kteří kromě Kuby Hanáka jezdili na trenažéru průměrné časy a od Chalupy a Synka dostávali na kontrolkách „latu“, postupně se však zlepšovali a byla z nich vynikající medailová párovka. Pracujeme s tím, co máme. Není to žádná tragédie (usmívá se).

České veslování má k dispozici ještě skifaře Cincibucha, který se medailově prosazuje v lehké váze a údajně přibírá váhu do těžké.

Je to tak, ale osobně z toho nejsem moc nadšený.  Po dohodě s jeho trenérem Michalem Vabrouškem jsem s jejich přáním souhlasil – on jako nejlepší skifař po Ondrovi Synkovi na to má právo. Z čistě pragmatického názoru si však myslím, že měl ještě rok počkat. Míra Vraštil je přece jenom staršího data narození - to je realita, a když se mu něco stane, padá lehký dvojskif, který má reálnou šanci dostat se na olympiádu. I když máme změřené, že dvojskif v sestavě Vraštil – Šimánek je nejrychlejší, byly rozdíly malé. Navíc olympijská budoucnost lehké váhy nekončí. Pokračují určitě alespoň jeden cyklus do roku 2024. O motivaci tedy mají dál postaráno! Cincibuch není somatotyp na to, aby za rok vyskočil z lehké váhy na mistra světa v těžké. Spíš je to člověk, který by se hodil do týmu kolem párovky, i když má tempo takové dlouhé a poctivé. Somatotypem je podobný třeba Janu Fleissnerovi, jsou skoro jako dvojčata. Na jednu stranu se mu určitě uleví, že nebude muset držet váhu. Je to jeho volba a jeho cesta. U nás byl loni na kontrolních závodech nejlepší skifař a je vždycky nejdůležitější, aby si závodník šel za tím, co sám chce - když na to má patřičnou výkonnost.

Motivace olympiády na skifu je určitě veliká.

To stoprocentně ano!

A dostat se v Tokiu třeba až do finále... 

Možné to je, vzpomínám si, že Tomáš Kacovský, pokud nemusel držet váhu, tak statečně proháněl Vaška Chalupu… Na druhou stranu zázraky se z roku na rok málokdy povedou. Honza je výjimečný sportovec, který vše odmaká na 150 procent, ale jestli finále na skifu na olympiádě, tak na té v roce 2024. 

Text: Manfred Strnad